Marginálie červnová

Před měsícem jsem psal o kontroverzní pražské výstavě preparovaných a aranžovaných lidských těl a orgánů. Mrtvá lidská těla se na ní tváří, že nejsou mrtvá (pohrávají si s míči) či že nebyla živá (dekorace). Vynořuje se tak zdánlivě bizarní otázka, nakolik je výstava mrtvol a jejich částí také výstavou o smrti a umírání. Ty určitě nejsou dominantou, nejsou v popředí zájmu, nebudí hrůzu, nevedou k usebrání. Návštěvník je veden k fascinaci, anatomickému poznání a k morbidně estetickým zážitkům (barevně dekorativní nástřik vypreparovaného cévního řečiště zavěšený na stěně). Artefakty byly vlastně nejen odlidštěny, ale také odsmrtěny — smrt jen vydala těla, ale dále již nemá být přítomna. Můžeme tedy odpovědět, že výstava není o smrti. Návštěvníci si nemají připadat jako v jejím hájemství a odcházejíce nerozjímají o ní ani o pomíjivosti života, nýbrž o struktuře tělostroje. Navíc těla zbavená života i smrti asociují svět nemrtvých/ neživých — zneklidňující svět upírů, zombie a woodoo.

Jak vypadá konfrontace tohoto postoje s postojem středověkým? Ten připomíná do konce června na pražském Hradě výstava Rozhovor se smrtí, věnovaná katolickému humanistovi Bohuslavu Hasištejnskému z Lobkovic (zemřel roku 1510) a jeho době (Českému království tehdy vládnul Vladislav Jagellonský, jehož nám dnes připomíná především architektura — Vladislavský sál a Belveder, letohrádek jeho ženy, královny Anny). Teprve poslední malá sekce výstavy je ovšem věnována názvem avizovanému vztahu pozdního středověku ke smrti. Ten byl ovlivněn morovou epidemií, která zasáhla západní Evropu v polovině 14. století a během 2-3 let zahubila přes 30 % jejích obyvatel. Výstava připomíná, že lidé oné doby, především z vyšších vrstev, byli cílevědomě konfrontováni myšlenkově a duchovně se smrtí: „memento mori“, buď pamětliv smrti (své smrtelnosti). Výstava také připomíná účelové umělecké artefakty, např. různé typy soch — kostlivců či zvláštní typy náhrobků, tzv. transi, zobrazující různá stádia posmrtného rozkladu lidského těla. Malíři moralistně zpracovávali témata smrtelnosti, např. vanitas, pomíjivost světských radostí. Čtenářům byly nabízeny rozvahy na téma ars moriendi, umění správně umírat – vystaven je Tractatus (Speculum) artis bene moriendi z roku 1490, jehož předloha pocházela z počátku 15. století.

Ve středověku byla smrt všudypřítomná, a právě proto byla vtahována do centra pozornosti. Dnes je v hospodářsky vyspělých zemích v reálném životě téměř neviditelná, dále vytlačovaná a zbavená mystéria. Středověk učil lidi žít se všemocnou smrtí a zacházet s ní – nová doba omezila její moc a donedávna usilovala o její vytěsnění a tabuizování. „Nová“ smrt nevysvobozuje duše spravedlivých do ráje ani neodvádí duše hříšné do pekel a v projektech, jakým je např. výstava mrtvolných artefaktů, je dokonce ponížena na tuctového dodavatele materiálu (vstup pro dodavatele zadním vchodem). Koho by více zajímaly posuny mezi středověkou a moderní mentalitou (kolektivním nevědomím) ve vztahu ke smrti, může se poučit ve dvoudílné monografii Dějiny smrti od P. Ariese (česky Praha: Argo, 2000).

Dnes nejde jen o sekularizaci a institucionalizaci umírání, o polapení smrti za zdi nemocnic a jiných ústavů. Jde také o deformace vzniklé často neuvědomovanou projekcí postojů k jiným prvkům společenského života. Lidé se dnes často dožívají pokročilého stáří. V této souvislosti lze pozorovat zvláštní jev: smrt starců, smrt „přestárlých“ se jaksi nepočítá.

Při takovém přístupu lze z potencionálního hlediska uvažovat dokonce o „eradikaci smrti“. Jde o zvláštní thanatologickou formu exkluze (vyloučení) seniorů ze společenství a také o důkaz, že nám chybí koncept a smysluplnost naší dnešní dlouhověkosti. Nevíme, co s ní, nevíme, jak ji využít ani jak si ji užít, takže jsme ochotni ji ztotožnit s přestárlostí, jejíž ukončení má zdánlivě jinou etickou a existenciální konotaci než smrt v mladším věku. Vítězná medicína pošilhává po době, kdy smrti vydá jen ty, které bude chtít (arciť že zvláště ty „přestárlé“), takže onu nejmocnější z mocných zkrotí a poníží na jakéhosi pomocného euthanatika.

K přirozeným ochranám před takovými faustovskými pokušeními patří od nepaměti pokora. Ona sama se však dnes jeví ohrožena, např. mediální přesyceností vjemy a prožitky s jejich snadnou dostupností. Události vzácné, nedostupné a prchavé se staly běžnými a opakovatelnými. Pokora se rozplývá v maligní nudě, k níž přispívá i to, že dar obecného společenského nadbytku umožňuje lidem bez ambic a vnitřní činorodosti vést bez ohledu na majetnost či nemajetnost zahálčivý život, v němž jsou dále znuděni, duševně přejedeni inflační zábavou. Jak napsal Chesterton, „svět nikdy nezajde na nedostatek divů; svět zajde na nedostatek údivu“.

Měli bychom proto pokoru systematicky chránit a pěstovat – často však činíme pravý opak. Příkladem budiž nahrazení slova téměř slovem necelý, necele. Přitom téměř v sobě skrývá údiv a usilování, zatímco necele evokuje mávnutí rukou, no co má být, to skoro nestojí za řeč, vždyť to nebylo ani celé, vždyť to jaksi nebylo dotaženo do konce. Projekt za „téměř 2 miliardy“ jaksi vzbuzuje vážnost až úžas, zatímco projekt za „necelé dvě miliardy“ je zřejmě tuctově nezajímavý. Neštěstí s „téměř sto obětmi“ je zjevně mimořádnou katastrofou, zatímco událost s „necelými sto obětmi“ zřejmě nevybočuje z toho, co se zhusta děje. „Téměř milion“ je spousta peněz, „necelý milion“ nestojí za řeč. Téměř zaplněný sál vzbuzuje dojem úspěchu, necele zaplněný sál neúspěchu. Téměř vyčerpaný běžec se zřejmě hodně snažil, zatímco ten necele vyčerpaný zůstal cosi dlužen. Ovšem přesto, že mnohdy používají moderátoři a novináři výraz necelý v bizarních spojeních, ještě jsem neslyšel, že někdo při havárii necele zemřel; zatím stále lidé jen téměř umírají. Ale kdoví, možná se dočkáme.

Takže závěrem přeji do léta co nejvíce údivu z dovolených, co se téměř dokonale vydařily, a nikoliv nudu z dovolených, jejichž dokonalost byla necelá.