Marginálie červnová

Teorie komunikace i klinická zkušenost říkají, že často nejdůležitější informace přichází a jádro pudla se vyklubává až nakonec. Pacient přijde do ordinace, usadí se na pacientskou židli, povídá, stěžuje si, zdravotní problémy nabízí, poptává se – aby se posléze ukázalo, že z nějakého důvodu to vše byly jen zástupné problémy. To nejpodstatnější přijde teprve „s rukou na klice“. „Jo vlastně, abych nezapomněl, i když to, doufám, není důležité: není to nic vážného, že teď mám asi měsíc pokaždé krev ve stolici?“ Jasně, že to vážné je, což ví nejen lékař, ale při takto pojaté prezentaci i pacient. Ten vlastně čaruje – snaží se komunikačním rituálem umenšit, upozadit nebezpečí, o němž tuší, že hrozí. Nebo jen bagatelizací oslabuje hrůzu, kterou má z možných souvislostí svých obtíží; ze špatné prognózy, z bolestivých úkonů.

Ale umístění zásadní informace až nakonec (obdoba závěrečného „poslání“ básnických sonetů) mívá mimo ordinace spíše jiné důvody – např. snahu o dramatické vypointování příběhu. Leckdy tak dojde i k někdy vědomému, jindy nevědomému zamaskování skutečné informace – ke vzbuzení falešného dojmu. Nepozorný a netrpělivý posluchač se mnohdy vůbec nedozví, že mu poloviční příjem sdělení skryl jeho pravou podobu, jež může být zcela protikladná úvodní tezi. Zmatení je zvláště snadné, jsou-li protikladné části větné konstrukce odděleny dramatickou či zamlžovací pauzou.

Připomněl jsem si tyto skutečnosti nad jakousi průměrnou filmovou „střílečkou“ americké provenience, v níž se prezentovalo policejní krédo „loajalita nade vše (první část sdělení) ……… (pauza) … kromě cti“.

Mnozí zavilí antiamerikanisté mohou nedočkavě odhalit mravní úpadek oné detektivky i jí popisovaného policejního sboru: „Hleďme, jak přiznávají svůj mafiánský klientelismus – prý, že loajalita nade vše – jak nestoudné“. Do protikladu se nabízí mravní proklamace „přece každého slušného člověka“: „Čest nade vše“. Ale protože nejsme národem Cyrana z Bergeracu, dopřáváme si k té cti po dlouhé zámlce i důležitější dovětek – „kromě loajality“.

Takže, když to postavíme vedle sebe, zjistíme, že:

„LOAJALITA NADE VŠE ………. kromě cti“ zůstává naší blikotavou nadějí, zatímco

“ČEST NADE VŠE ………… kromě loajality“ je spolehlivou cestou do pekel.

Myslím, že by si tuto dvouřádku měli psát povinně nad pracovní stůl všichni, kdo odcházejí z nezištných důvodů do veřejné správy, do veřejných služeb. Platí to zvláště v Česku osedlaném opoziční smlouvou a ostentativní neznalostí špinavých peněz i pravidel hry, tedy i pravidel jednacího řádu demokracie. A proč by tak měli činit? No, pokud jim nejde o „jakési pofidérní“ historické společenství na území českého státu, v jehož službách by se měli cítit uvázáni, pokud ateisticky nevěří ve vyšší princip mravní a pouze chodí pragmaticky zarobit na politickou fachu „pořád slušněji a lépe než tamhle Franta – to byste teprve viděli“ (známé univerzální rozhřešení reálného socialismu), pak ………….

Ale připomeňme si raději něco pozitivnějšího a konstruktivního, např. vydání českého překladu poslední knihy existenciálního psychoterapeuta I. D. Yaloma, emeritního profesora psychiatrie na Stanfordově univerzitě v USA, Pohled do slunce – o překonávání strachu ze smrti (Praha, Portál 2008, anglicky Staring at the Sun – overcoming the Terror of Death). Tím „sluncem“, do něhož se nevydržíme dívat, takže musíme různě klopit zrak, je vědomí vlastní smrtelnosti.

Populární forma Yalomových knih (velký dík nakladatelství za jejich české překlady) — přístupná i neprofesionálním čtenářům — je velkou příležitostí k nahlédnutí do duše vlastní i našich klientů – zdaleka nejen umírajících, ať už jsme pečovateli profesionálními nebo laickými. A koho by Yalom zaujal, může pokračovat i brouzdáním po internetu – např. na www.mentalhelp.net (kromě jiného video-interview s Yalomem), www.nytimes.com (sbírka článků o smrti a umírání – nejen od profesora Yaloma — na webových stránkách novin the New York Times) nebo přímo na osobních stránkách www.yalom.com.

A ke slunovratu si letos popřejme, třeba:

• letní pohodu všem, kterým je dopřáno ji užívat
• naději a smíření těm, kdo procházejí bolestnými časy
• setrvale západní vání s Ulyxem A. Tennysona: „Od břehu odrazme a v šiku ráz a ráz brázděme širé vody. Jsem už rozhodnut: plachty pnout do západu – zápolit – hledat – najít – nepustit“
• přijetí antidiskriminačního zákona, aby se nám všem lépe žilo a nebyli jsme v Evropě za obhroublé burany, nad jejichž manýry, kapricy a pitvořením se nechápavě krčí rameny asi jako nad Boratem. Film Borat britského komika Cohena (dostupný na DVD) stojí za to shlédnout právě v této souvislosti; nastavuje v drsně komediální nadsázce zrcadlo tragikomickým kulturním rozdílům a předsudkům. Není pochyb, že Borat by se antidiskriminačním či antifackovacím zákonům a podobným nesmyslům zápaďáků srdečně smál a že, pokud je odmítneme, patříme alespoň zčásti do jeho světa. (Pochopitelně je nutno rozlišovat mezi odmítáním byrokratických impertinencí nevhodně aplikovaných záměrů a odmítnutím kultivující právní normy, kterou v té či oné podobě již přijalo všech ostatních 26 členských států EU jako dílčí krok na cestě člověka k emancipované existenci, k níž byl stvořen).