Marginálie květnová

V dubnové marginálii jsem slíbil, že blíže připomenu Philipa Zimbarda, amerického sociálního psychologa (nar. 1933), laureáta Vize 97 manželů Havlových. Cituji přitom z podnětného článku Františka Houdka v Medical Tribune 8/2008 ze 17. 3. 2008.

Zimbardo studoval okolnosti rozvoje krutého, brutálního chování, řekněme „otevřeného zla“ spějícího k mučení, terorismu, totalitním zvrácenostem, masakrům, genocidám, masovým popravám – k hrůzám např. hitlerovského nacismu, stalinistického komunismu či balkánských válek, abychom jmenovali zvěrstva nám známá a odehrávající se v naší době a v našem či nám blízkém, srozumitelném kulturním prostředí.

Navázal na dodnes známé pokusy jiného amerického psychologa, Stanleyho Milgrama. Ten vyzval pokusné osoby, aby stimulovaly učení tím, že budou chybujícího studenta ve vedlejší místnosti (tedy anonymně) trestat elektrickým proudem o napětí přizpůsobeném „individuálnímu prahu vnímání jejich objektu“. Stupnice byla v rozsahu 15 — 450 V  s poučením, že vysoké dávky mohou být nebezpečné a nemají se používat. „Studenty“ byli herci předstírající, že opravdu dostávají elektrické rány, a to podle zvoleného napětí, jehož výši viděli. Při vyšších intenzitách předváděli bolestivé projevy a křeče, naříkali, žádali ukončení pokusu, hroutili se. Přesto více než polovina „učitelů“ použila (vyzkoušela, „užila si“) trýznění vysokým napětím.

Zimbardo řekl tuctu studentů, že bude testovat jejich reakce na vězeňský režim. Jiný tucet studentů pověřil jejich hlídáním jako domněle skutečných zločinců, k čemuž je vybavil uniformami, pendreky, anonymizujícími tmavými brýlemi a plnými pravomocemi. Pokus probíhal ve zdánlivě skutečném vězení a musel být předčasně ukončen za pouhých 6 dní, neboť studenti – bachaři začali rychle zneužívat svého postavení k šikanování a týrání vězňů.

Z tohoto a dalších výzkumů Zimbardo dovodil, že zlo páchají nejen dispozičně zlí lidé — agresoři — tvořící jen malé procento populace, ale i běžní lidé. Dovodil, že zlo je situačně podmíněné, že k jeho páchání lze i běžné lidi přimět, svést, zneužít, že se mnozí budou zla dopouštět jen proto, že nejsou vycvičeni k jeho aktivnímu odmítání, k odmítání nemravného jednání.

Zimbardo identifikoval jednu ze „strategií zla“, jež postupně vede ke skupinovým manipulacím (gangy), k orwellovsky totalitním režimům, ale také k nevhodnému zacházení s pacienty a klienty (jak literárně ukázal např. Kesey v knize Přelet nad kukaččím hnízdem):

1. Nabídnout ideologii sugestivní tak, aby zdánlivě ospravedlnila jakékoli chování vedoucí k jejím cílům (boj o život a zdraví, nezbytnost omezujícího léčebného režimu).
2. Připravit pro jedince nějakou formu ústního či písemného závazku, který toto chování opravňuje (např. přiznání zdravotnické způsobilosti, složení zdravotnického slibu, pověření výkonem zdravotnické profese v duchu zvyklostí toho kterého pracoviště).
3. Přidělit účastníkům nějaké role s dobrou pověstí (např. učitel, žák, ale stejně tak lékař, zdravotní sestra).
4. Určit pravidla, která se pak musejí dodržovat, i když už ztratí smysl (léčebný řád, zdravotnické rituály – např. buzení v 5 hodin ráno se stereotypním měřením teploty).
5. Posunout významovou stránku činu, aktéra i činnosti (ubližování dětem změnit v pomoc učícím se pomocí trestu, imobilizaci na lůžku omezovacími prostředky označit za nezbytnou prevenci komplikací).
6. Rozptýlit zodpovědnost za záporné výsledky (týmová péče, překlady pacientů, předávání služeb, měnění ošetřujícího lékaře, oslabení primární zodpovědnosti).
7. Cestu ke zlu začínat malým, zdánlivě bezvýznamným krokem (nasazení ohrádky na lůžko pro neklid po přijetí, zacévkování, „aby neležel v mokrém“, ztlumení psychofarmakem, aby „první noc po přijetí nebloudil a ostatní se vyspali).
8. Kroky na této cestě rozkouskovat tak, že se stěží dají odlišit jeden od druhého (opakované aplikace psychofarmak, pád po utlumení lékem opravňuje ohrádku či kurtování a naopak: neklid po použití mechanického omezení či zacévkování opravňuje použití psychofarmaka).
9. Povlovně měnit povahu příkazů od původně “oprávněných” k “neoprávněným” (od přivázání rukou, aby si nevytrhával katétr či kanylu, k trvalému omezení).
10. Maximálně zkomplikovat proceduru “vystoupení z pokusu” (všichni to tak dělají, jinak to dělat nelze, na zlepšení není dost personálu ani peněz, vypisování jedné sestry do velmi obtížných až nezvládnutelných služeb na aktuálně ošetřovatelsky velmi náročné oddělení, ocejchování konfliktností v případě odchodu do jiného zařízení, pěstování pocitu viny a vydírání – jestli nechceš, aby se vědělo, že ….. dělej to jako ostatní a nekritizuj).

Jak snadno se i ze zdravotníka stane člověk bezcitný, ba ztotožněný s nevhodným zacházením třeba se starými lidmi! Jde to jako po másle.

A jak lze zlu čelit, jak lze odstraňovat okolnosti nahrávající jeho rozvoji?

K předcházení situačně podmíněnému typu zla Zimbardo navrhuje následující opatření:

1. Posilovat ochotu uznat chybu — nejen sám/sama před sebou, ale i veřejně – nemít kostlivce ve skříni, nebýt vydíratelný, netřást se před „odhalením“.
2. Posilovat snahu nedělat věci automaticky, ale přemýšlet o nich.
3. Podporovat smysl pro osobní zodpovědnost člověka za všechny jeho činy.
4. Odrazovat i od nejmenších přestupků, profesních a mravních zásad, což často bývá prvním krokem.
5. Naučit se rozlišovat mezi oprávněnou a neoprávněnou autoritou a chápat meze odborné a řídící autority.
6. Od raného věku podporovat kritické myšlení, pochybování o stereotypech, zvyklostech, trvale platných pokynech, což neznamená relativizaci hodnot – je třeba posoudit, zda posunem poměrů a souvislostí se činnost nestala kontraproduktivní či nemravnou.
7. Oceňovat a společensky vyzvedat kladné sociální vzory včetně těch, kteří se vzepřeli chybným stereotypům, i když byly masově rozšířeny.
8. Respektovat odlišnost a proměnlivost lidí (včetně pečujících profesí a pacientů/ klientů).
9. Podporovat sociální podmínky vedoucí od anonymity k osobitosti a jmenovitosti (ve zdravotnické a sociální péči např. nošení jmenovek, důsledné představování se a oslovování pacienta jménem).
10. Být citlivý na případy, kdy podléhání nějaké skupinové normě vede k opaku, než se zamýšlelo.
11. Nikdy nepřipustit obětování vlastního já, své osobní svobody, pod slibem bezpečnosti (např. zaštítění nadřízeným či vedoucím pracovníkem) či výhody (korumpování odměnou za spolehlivou práci v zažitém, byť nesprávném duchu) — obětování je vždy reálné a okamžité, zatímco bezpečnost je vzdálenou iluzí.

Řekl bych, že jde o pozoruhodné náměty pro každého z nás, a to pro život osobní, rodinný, občanský i profesní – včetně pečujících profesí a paliativní péče.

A kdo by si chtěl přečíst na toto téma něco beletristicky modelového a stimulujícího, může sáhnout třeba po maďarském nositeli Nobelovy ceny Imre Kertészovi (Člověk bez osudu, Kaddiš za nenarozené dítě). Inu zdá se, že „zlo“ existuje, byť jako absence dobra a setrvalého mravního usilování, jako zprvu nenápadné klouzání po svahu. Jeho rychlost se však může zvyšovat, snadnost zastavení a vyšplhání zpět klesat. Inu, jak zpíval Karel Kryl, „s úšklebkem ďábel viděl pro každého podíl ….“