Odvaha umřít

Je ráno… „Dobré ráno, Rudolfe…“ „Myslíš si, že ráno se také umírá?“ „Ano, i ráno se umírá“ – ta otázka mě zaskočila, ale odpověděla jsem tupě bez váhání.

„Myslíš, že to poznám?“ „Nevím, Rudolfe, nevím, jestli to poznáš, snad ano… děje se něco?“ „Tak ještě nic. Nic necítím. Proboha! Já vůbec nic necítím!“ „Nohy?“ „Ne, nemám.“ „Ruce?“ „Nemám. Nemám ruce.“ Pohyboval jen očima a pak přestal mluvit. Byl Štědrý den.

První bylo to babiččino. Prošla jsem v naší společné garsonce rokem překotných zvratů jejího zdravotního stavu i měsícem halucinací. Poprvé jsem, ve svých osmnácti letech, viděla dospělého člověka, kterak se vrací, se vším všudy, do dětských let a odchází tak vlastně stejnou cestou, jako na svět přišel. Nedoprovodila jsem ji tehdy zcela, protože jsem samotným koncem byla zmatená.

No a pak přišel rok 1996 a rozumíral se můj nejbližší kamarád. Byla jsem na mateřské, bydlela už ve velkém domě – prostě měla jsem možnost a rozhodla se o něj postarat. Kámen úrazu byl, že mi ho z nemocnice odmítli vydat. Pak jsem přemluvila jeho jediného žijícího příbuzného ke svolení, ale mezitím už ho převezli z nemocnice do LDN. Nakonec mi ošetřující lékař poradil, abych si ho prostě odvezla, že už to nějak zařídí. Ale v noci, aby to nikdo neviděl. Tak jsme si Rudolfa tehdy ukradli. Byl ještě při smyslech a jediné, čeho se bál, bylo, že ho nenajdu a on bude muset umřít sám. Do poslední chvíle jsem nepřestala nesmyslně doufat, že se uzdraví a že je to všechno jen zlý sen. Rudolfova cesta trvala zhruba tři měsíce. Ve všech „lepších“ chvílích jsme se bavili o smrti.

Následovala blízká úmrtí nečekaná a zatímní osobní zkušenost uzavřelo dvouleté umírání mé drahé přítelkyně Daniely.

Zkušenost zprostředkovanou mám z ročního natáčení dokumentů ČT Ostrava Přísně tajné vraždy, kdy jsem mluvila s desítkami rodin lidí zabitých pro jejich smýšlení. To jsou, po mém soudu, smrti prostým lidským rozumem neuchopitelné.

Všimla jsem si několika věcí (velmi zjednodušeně, protože každé umírání je především, stejně jako život, velmi individuální): Umírá se nečekaně, rychle i nekonečně dlouho.

Většina z nás, zatím živých, doufá, že se umírající uzdraví. Nebo že zpráva o smrti je mylná.

Při prvním umírání blízkého člověka se chováme zmateně a popleteně a vše bereme velmi osobně. Malé děti reagují na umírajícího naopak naprosto přirozeně.

Po sebebouřlivějším průběhu, těsně před koncem, přichází klid a ticho. Po smrti nastávají u většiny pozůstalých nejprve výčitky, vztek a bezmoc. Lítost a smutek přicházejí časem a odpuštění za opuštění se dostavuje nejdřív do roka.

**Začátek naší konečnosti je už na počátku světa

**Když lékař, který přijel konstatovat smrt, pustil jeho ruku, všimla jsem si toho, co říkal kněz Petr, který mi celé týdny pomáhal. Měl pravdu.

Nebyl to on.

Nebyl to vůbec nikdo.

Tělo, co tady leželo, nebylo vůbec nic. Jen kus podivné hmoty.

Ztratilo… duši.

Bylo to něco velmi odloženého.

Materializace lidského společenství, která s sebou nese zbytnělý strach ze smrti, se mylně připisuje dvěma posledním stoletím: přitom Bůh vyhnal Adama a Evu z ráje, protože si naši židokřesťanští prarodiče uvědomili svoji tělesnost a dali jí přednost před rajskou pohodou.

U buddhistů se přestaly bytosti živit duchovním světlem, zachutnalo jim kosmické mléko, kterým zhoustly, a když přidaly do jídelníčku ještě rostliny, zbuchly na zem. Jednoduše: ve většině nematerialistických teorií se praví, že prvními materialisty byli naši pozemští prarodiče. A my to máme, jak bychom dnešním slovníkem řekli, prostě v genech. Takže náš současný „hnusný materiální svět“ panický strach ze smrti nevysvětluje zcela. Přesto jsme na tom my Evropané stran smrti opravdu trochu hůř. Většinou žijeme ve městech, soužití tří generací pod jednou střechou je spíše výjimečné. Smrt potkáváme jen ve zkreslené podobě na televizních obrazovkách a plátnech kin. Nevíme, jak vypadá ta opravdová.

**Něco na té smrti je…

**Podle katolického kněze doktora Zbigniewa Czendlika je smrt druhým narozením. „Když přicházíme na svět, máme oči plné slz a všichni kolem se radují. Když svět opouštíme, jde o to, aby měli v očích slzy ti, kteří zůstávají, a naše je radost,“ říká.

Věřící československé církve husitské ve smrti odcházejí na místo, kde čekají na svého spasitele. Takže jdou jen a jen k naději.

Buddhisté se dokonce snaží „zemřít zaživa“. V překladu to znamená, že se snaží zbavit se v životě všech žádostí, tělesných požitků a znovu objevit „jiskru v člověku, která je totožná s bohem“. Jeden buddhistický mnich řekl: „Vše, co jsem se naučil za dvacet let v klášteře, mohu shrnout jednou větou: Všechno, co vzniká, také zaniká. To vím.“ Jen ateisté to mají v tomhle směru těžší. Smrt pro ně znamená „nic“. A při nejlepší vůli „nekonečné nic“ si nikdo neumí představit. Jiřina Štěpničková, česká herečka těžce zkoušená osudem, to vyjádřila slovy: „Umřít znamená přestat a já nechci přestat…“

**Jde tu o život aneb Kdo má minulost, neumírá

**Základním faktorem, který ovlivňuje naši smrt a na kterém se shodnou všichni až na zaryté ateisty, je náš život. Zbigniew Czendlik to shrnul lakonicky: „Jaký je náš život, taková bude naše smrt.“ Farářka Ema Blažková vypráví, že když pohřbívá člověka, o kterém ví, že byl dobrý, cítí úlevu. V opačném případě nepopsatelnou úzkost. Lékaři jsou v tomhle směru také ve shodě. Profesor Oskar Andrysek říká, že ubrečenci odcházejí dřív. Profesor Jiří Vorlíček, předseda české onkologické společnosti, nerozeznává umírání věřícího a nevěřícího, ale člověka, který má za sebou život naplněný, nebo život prázdný. A nezávisí to na věku. Psycholožka Laura Janáčková k tomu ještě dodává: „Plně platí to, že jak se my chováme v období umírání a smrti k našim rodičům, tak se budou naše děti chovat k nám.“ Lapidárně řečeno: napříč všemi směry a zkušenostmi bystrých pozorovatelů: Nejlépe a téměř radostně se odchází těm, kteří život prožili. Ne přežili či užili. Žít krásou, láskou a pravdou odcházení prokazatelně ulehčuje. Nicméně nad tímhle na první pohled naivním a nepodloženým prohlášením mnozí, ještě než lehnou popelem, lehnou smíchy. Dnes se totiž nosí cynismus, i když nikomu nesluší.

**Umírání

**„Hořím! Odnes mě odsud. Odnes mě, prosím, nenech mě upálit.“ „Ne, Rudolfe, nic tu nehoří. Máš teplotu a strach. Jsem tu s tebou, zkus spát.“ „Nechci spát, když spím, hořím. A budu hořet pořád a nikdy neumřu.“ Ve většině z nás je zakořeněn strach ze smrti, ale při bližším zkoumání zjistíme, že větší strach máme z procesu umírání. Z fyzické bolesti, utrpení, bezmoci, ze ztráty lidské důstojnosti, odloučení a hlavně ze samoty. Podle Laury Janáčkové je rozdíl v jejím vnímání však vždy individuální a je dán mimo jiné i výchovou v původní rodině, vírou a životní zkušeností. „Žila jsem delší dobu v Rakousku, kde je většina společnosti silně zakotvena v křesťanské víře. Obecně lze říct, že tito lidé se lépe vyrovnávají se svým koncem. Jedním z důvodů je naděje, že smrt není definitivní. To platí pro většinu světových náboženství. Nicméně je nutné upozornit na mou mnohaletou zkušenost, že tento druh přijetí smrti platí pouze pro ty, kteří s vírou žijí dlouhý čas. Někdy se v nemocnici setkávám s tím, že lidé používají víry pouze jako berličky v posledním boji o život a smíření pak samozřejmě nenachází.“ Asi 75 procent lidí umírá v nemocnicích a jiných zařízeních, podle průzkumu veřejného mínění chce ale stejný počet lidí zemřít doma. A to je novum 20. a 21. století: Nekonečná samota v umírání.

Podle Martiny Špinkové, zakladatelky občanského sdružení Cesta domů, které doprovází rodiny i umírající v procesu loučení, žijeme snáz, ale umíráme složitěji. Dnes se umírá jinak. Dřív to bylo rychlejší. Nebyly takové medicínské možnosti. Je celá škála způsobů, jak ulevit od bolesti. A lékaři mají téměř vždy šanci léčit. Někdy se ale již zbytečnou léčbou snaží vyhnout tomu, aby pacientovi sdělili, že není naděje. Bojíme se říct, že život se naplnil a je čas se rozloučit. Smrt je vnímána jako selhání, nikoliv jako životní koloběh.

Dřív, kdy se běžně umíralo doma, věděli všichni, jak smrt vypadá… Lidé často poznali, že se blíží konec. Nejen ti, kterých se to týkalo, ale i jejich nejbližší. My jsme na tom jinak. Zkušenosti s umírajícími má jen málo lidí, a když se nám zdá, že lékař ještě léčí, mlčíme, čekáme a doufáme. A pak se nám často stane, že se nestihneme rozloučit.

**Odvěký smrtelný strach ze smrti

**„Nebojím se smrti,“ zvedl konečně oči. „Bojím se, že nevím, jak mám umřít!“ „Strachu, který je spojený s reálnou či zprostředkovanou blízkostí smrti se lidé snaží zbavit odnepaměti,“ říká psycholožka Laura Janáčková. Návody, jak se na smrt připravit, nacházíme již ve třetím tisíciletí před naším letopočtem. Až do dvacátého století šlo vždy ale o úvahy teologické či filozofické. Dnešní doba ve snaze o vědecké pochopení smrti přináší citovou chladnost do procesu jejího přijetí jako součásti lidského života. A strach vede k tabuizaci.

Na druhé straně ale nemá smysl trestat se za to, že nemůžeme být se svým umírajícím, nebo vinit ve svém umírání okolí za nedostatek pozornosti. Dnešní životní tempo je rychlé a umírání povětšinou pomalé. Jde o jediné: o lásku a snahu. Když nemůžeme z nedostatku prostoru mít umírajícího doma, je důležité najít hospic, kam lze přijít ve dne v noci, případně přespat. Když máme doma volnou postel pro umírajícího, jde povolat na pomoc odborníky například z Cesty domů. Důležité je najít si na umírání trochu času…

**V naší rakvi budete vypadat jako živí!

**„Máš ještě dort?“ „Budeš mít průjem…“ „Je to v hajzlu, ani průjem si nemůžu mít, jak chci!“ „Neříkám to proto. Nechci, aby ti bylo zle!“ „Mně ale už asi nemůže být hůř…“ I do procesu umírání dnes zasahuje estetika. Trend věčného mládí a nekonečné krásy je s umíráním v příkrém rozporu. Když se Zbigniew Czendlik ptal své sestry, která pracuje v německém hospicu, jak se má, odpověděla mu, že je hluboce nešťastná. Nepečuje o umírající, ale lakuje nehty, barví vlasy, dělá make-up. Nemocní a umírající mají totiž pro okolí vypadat jako zdraví. Není to, jak by se mohlo zdát, kvůli zachování důstojnosti člověka. Umírající se tu kašírují opravdu pro návštěvy. „A tak jsem naší pohřební službě navrhl, aby šla s dobou a pojmenovala se pohřební služba Radost. Jejich marketingové heslo by pak mohlo znít: V naší rakvi vypadáte jako živí!“ říká Czendlik.

**Říct, nebo neříct?

**„A proč si chcete vzít pana K. domů?“ „Protože ho nechci nechat v nemocnici.“ „Víte, že umírá?“ „No, to je ale překvapení!“ „Co můžete nabídnout?“ „Domov, přátelství, společnost… zdá se vám to málo?!“ „To ale není odborná péče…“ (autentický rozhovor s lékařkou) Tahle otázka je podobná té Hamletově. Univerzální odpověď neexistuje. Lékaři i laici, kteří mají umírajícího člověka informovat, se k ní stavějí různě. Dnes ale převažuje trend ano, říct. „Zatajení může způsobit, že závěr pacientova života bude méně příjemný, než by mohl být,“ uvádí harvardský sociolog a lékař Nicolas Christakis v New York Times. Člověk nemusí stačit napsat závěť, navštívit blízké lidi, smířit se s příbuznými. „Rozhodně jsme pro to, říkat pravdu. A taky ji říkáme. Stejně by to prasklo. Přijde pláč a atmosféra se pročistí,“ přiznává zakladatelka tuzemských hospiců Marie Svatošová. „Také ale pracujeme s nadějí, i když ne dlouhodobou. Říkáme, že se klient může dožít svatby vnuka nebo promoce vnučky,“ vypráví. „Ale jestli konec přijde za tři měsíce nebo jindy? Spíš uklidňujeme, že to nebude dlouho trvat.“ Příkladů, že podobné prognózy nevycházejí, je naštěstí dost.

„Prognózy se dnes zabalují do lidských práv, ale důležitější je udržet naději. Ale pozor, naděje není lež,“ vyjadřuje svůj názor profesor Oskar Andrysek, který pracuje jako vedoucí lékař v léčebně dlouhodobě nemocných v Měšicích u Prahy. Jde totiž o to, že smrt nelze při nejlepší vůli ututlat.

**Žít a nechat zemřít

**Konečně všichni vypadli a my zůstali sami. Na poslední cigaretu. Teprve teď jsem začala brečet.

Ne ze smutku, ale z bezmoci.

Ne z lítosti, ale ze vzteku.

Ne pro to, co bylo, ale pro to, co nebylo.

Držela jsem mrtvou ruku ve své živé a uvědomovala si ten nepoměr tvarů a tepla.

Něco se mi hrozně chtělo a já nevěděla co. Nebylo co říkat, nebylo co dělat. Sedět jenom, než přijdou funebráci.

Když přišli, sbalili raneček a odešli.

Teprve teď mi došlo, že se s Rudolfem už nikdy neuvidím.

Tak to je ta… smrt.

Těžší než vlastní smrt se ukazuje skon blízkého člověka. Když se řízneme do prstu, prostě si krev vysajeme, strčíme prst pod studenou vodu a počkáme, až se srazí. Když je to na šití, jedeme do špitálu. Tečka. Když se totéž stane milovanému člověku, nejdřív se hrozně lekneme. Většinou naše vnímání přežene míru poranění a milovaného člověka vlečeme do nemocnice, aniž by to bylo třeba. A to je jen prkotina. Mnoho smrtelně nemocných lidí se shodlo v jednom: „Zpráva o tom, že zemřu, byla strašná, ale ze všeho nejhorší bylo, jak to říct blízkým.“ Tuhle otázku a následné reakce, které jsou úplnou škálou názorů, jsem našla v roce 2009 na internetu.

„S tím, že umřu, jsem se jakž tak naučila žít (nesmířila, žít chci moc). Ano, v noci myslím na to, co bude, až tady nebudu a tak dále, ale o tom se bavit nechci. Chci se seriózně zeptat, jak toto oznámit mé rodině. Je mi 23 a mám dle doktora 1 až 6 měsíců. Myslím, že víc než to, že umřu, mě bolí, že oni budou trpět. Mám to říct? A jak to říct? Nebo raději umřít náhle? Jak byste se zachovali? Budu moc ráda za každé rady a prosím, nepotřebuji lítost. Děkuji.“ „Užívej si, dokud to jen půjde… jeď k moři, vyzkoušej všechno, co jsi kdy vyzkoušet chtěla, bav se. Máš málo času, což je strašný, tak se snaž nepromrhat ani den… Možná je lepší nic neříkat, ale napsat dopisy, až tady nebudeš, jako vysvětlení. Nebo říct… to už pak bude jiný, každej bude trpět… ale zase se k tobě budou chovat všichni líp.“ „Dej rodičům a příteli šanci, aby ti mohli být oporou. Ty jejich podporu a péči budeš teď potřebovat a oni budou zoufale moc potřebovat ti jí dát co nejvíce. Tenhle proces je strašně bolestný, ale bez něj se lidé připravují o svou lidskost.“ „Myslím si, že pokud dáš rodině možnost se s tím smířit, bude to pro ně daleko jednodušší, než pokud by se najednou něco stalo a oni by až z nějakého dopisu zjistili, co se stalo. Představ si sebe v jejich situaci, jaká by to pro tebe byla rána, kdybys nic netušila.“ „Jsem za neříkat jim to, pokud nepotřebuješ jejich podporu. Já být tebou, tak bych to odkládala, popř. to řekla jenom někomu, kdo do toho se mnou půjde a je schopen projít se mnou umíráním (přítel, sestra…). Takových lidí ale moc není, většina se sesype a blbé je, že se to nedá otestovat dopředu.“

**Komplexní nabídka posmrtných služeb

**V naší mateřské židokřesťanské kultuře je v různých obměnách nastolen princip „zločinu a trestu“. Od mírnějšího dopadu – na husity čeká například jen jakési shromaždiště duší očekávajících příchod spasitele – až po ortodoxní katolickou verzi navěky neopustitelného pekla.

Buddhisté jsou stran smrti klidnější. Ad jedna se snaží zemřít zaživa, ad dva mají k dispozici ještě mnoho dalších pokusů o dosažení nirvány. To znamená, že i když je někdo v lidském životě nutkavý mizera a stane se po buddhistickém právu pekelnou bytostí, může se časem (dlouhým a pro člověka nekonečným, nicméně může) stát klidně bohem.

Ateisty nečeká nic. Někteří říkají, že klid, někteří, že jim je to fuk.

Suma sumárum: Evropa, naše mateřská loď, nabízí poněkud méně komfortní pohled na smrt než východní náboženství. Možná i proto se k nim Evropané tak rádi přiklánějí. Podle Zbigniewa Czendlika je běžně k vidění, že i kdekterý katolík je v hodině smrti v malém koutečku své duše trochu buddhistou.

**…se smrtí smířit nejde se

**Už je čas jít. Já na smrt, vy do života. Kdo z nás jde vstříc lepšímu osudu, to ví jen Bůh… (Platon, Obrana Sókratova) Zbygniew Czendlik s odzbrojující upřímností říká, že si přivezl z Polska spoustu báječných teologických pouček, ale že lidé tady kladou skutečné otázky. A na tu, co bude po smrti, neumí poctivě odpovědět. Farářka Ema Blažková mi vyprávěla příběh své maminky, která uklidila byt, předala klíče sousedce a zavolala jí. Ema nemohla přijet hned, musela ještě dosloužit bohoslužbu. Maminka jí s klidem řekla, ať udělá, co musí, a podivila se, že Ema není na její smrt připravená. Ona sama totiž byla.

Martina Špinková, zakladatelka občanského sdružení Cesta domů, si ve své letité praxi všimla, že „když můžete umírajícím být nablízku, často se zmenší váš strach ze smrti, protože vidíte, že umírání může být také něžné, slavnostní a křehké… Odcházíme někdy dost podobně, jako když se na svět narodíme“.

V tom je s ní zajedno i psycholožka Laura Janáčková. „Není možné dát univerzální návod, jak se se smrtí vyrovnat a jak se k fenoménu smrti postavit. Pomoci umírajícímu člověku však můžeme i tím, že nabídneme porozumění, sebe jako průvodce a lidskou bytost.“ Smrt byla a je velká neznámá. Ale je nám velmi přirozená. Nelze ji popřít a nelze s ní obchodovat. Možná se to s ní má jako s každým naším strachem: když se na ni člověk zblízka podívá, je méně strašidelná. A možná nás její přítomnost může přivést k lepšímu životu a lepší život může vést k lepší smrti… Osobní poznámka k eutanazii tváří v tvář umírání: Před deseti lety jsme si spolu s Rudolfem a lahví červeného vína slíbili, že „kdyby něco, tak si pomůžeme“.

„Rudolfe, byly to kecy. Mám strach ti rozpustit o morfin navíc. Mám strach, že bys… umřel.“ „A já tady jako dělám co?!“ a pak jsme se dlouho smáli a byla to krásná chvíle v našem životě.