Kairos rození, kairos umírání
Chronos – v řecké mytologii vládce času. My, děti euroamerické civilizace, jej důvěrně známe, vždyť ovládá naše dny pomocí hodin, harmonogramů a jízdních řádů.
Řekové však dohlédli ještě o kousek dál. Věděli, že jsou chvíle, kdy má otěže držet nikoli Chronos, ale Kairos. Tento nejmladší syn boha Dia je totiž bohem příznivé příležitosti a nejpříhodnějšího okamžiku. A slovo kairos v řečtině skutečně označuje příhodný čas.
Co si pod tím představit? Příhodný čas prodat akcie na burze? Příhodný čas zasít hrášek? Proč ne. Možná ale taky příhodný čas ztichnout, vzít někoho za ruku, sebrat v babím létě zbarvený list. Třetí kapitola starozákonní knihy Kazatel říká: „Je čas rození i čas umírání; čas sázet i čas trhat (…) čas truchlit i čas poskakovat; je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat; čas objímat i čas objímání zanechat; je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat (…).“
To je kairos. Zvláštní čas, který neurčí žádné hodiny. Takový, který se neřídí harmonogramy. Zatímco Chronos přebývá v hlavě, Kairos v srdci. A plyne jinak, po svém.
Dostala jsem nedávno možnost žít kairos – čas umírání mojí maminky. Tři týdny, kdy jsem ji doprovázela na práh, za který už jsem s ní nemohla. Tři týdny utrpení, vyřčených i nevyřčených slov a lásky. Tři týdny fyzického slábnutí a nelehkého opouštění věcí, které tolik znamenaly. Tři týdny mezilidských setkávání, při kterých se krystalicky vyjevovaly povahy a čistily vztahy. Posledních pár dnů s nočním bděním – naslouchat dechu, podat lék, svlažit rty vodou.
A potom konec – několik hlasitých nadechnutí a vydechnutí, pak už jen jedno. A ticho. Bratr, manžel a já sedíme u maminky na posteli a díváme se na sebe. Ptáme se očima, opravdu? To už je ono? Pocit naprosté neskutečnosti, hledíme přímo do tváře existenciálnímu tajemství – před několika vteřinami byl v těle duch, vědomí, a najednou nic. Jen křehoučká, prázdná skořápka, jako když se vylíhne živočich a schránka zůstane ležet v písku. Tehdy jsem pocítila, jak blízko má k sobě narození a umírání. Podobný pocit ohromení jsem měla při narození dítěte – jak nepochopitelné, že tu najednou je nový člověk, živé, dýchající a vnímající tělo. Opačný pól života, a přece dvě půlky navzájem se doplňující.
Když jsem se o pár dnů později ohlédla, užasla jsem. Nejen že poslední vydechnutí upomínalo na první nadechnutí – i celý čas okolo maminčiny smrti byl jako zrcadlově převrácený obraz času před narozením dítěte a krátce po něm.
Dvanáct let zpátky. Poslední měsíc těhotenství, čekáme první dítě. Těšení i obava z neznámého. Vědomí, že teď už se to nedá zastavit, že za pár týdnů bude všechno jinak než dřív. Kdy to přijde? A jak to zvládneme? Čas, kdy jsme byli opředeni pozorností přátel, jejich myšlenkami a modlitbami. Předtím i potom.
Maminčino odcházení, poslední měsíc života, kdy tušila, že tuhle poslední bitvu s rakovinou – po zápase trvajícím jednadvacet let – nevyhraje. Že je čas loučení. Vědomí, že se to nedá zastavit, že za pár týdnů nebo dnů bude všechno jinak. Kdy to přijde? A jak to zvládnu? Stejné otázky jsme si kladli i my, kdo jsme pečovali. A byli jsme opředeni pozorností přátel, jejich myšlenkami a modlitbami. Předtím i potom.
První nádech dcery, poslední výdech maminky. Radost, že někdo milovaný přišel, smutek, že někdo milovaný odešel. Ale podobný pocit úžasu, podobné propletení bolesti a lásky. Kairos rození a kairos umírání. A mezi nimi se jako duha klene oblouk života.