Měli bychom se naučit včas mluvit o smrti

**Jiřino, jsi krásná čiperná dáma v letech: píšeš knížky, jezdíš po světě, přednášíš, nasloucháš, učíš, vypadá to, že máš nevyčerpatelný zdroj sil. Na jaký pohon jedeš?

**Děkuji za kompliment, letos v létě mně bylo 76 let, to jsem si opravdu nemyslela, že až budu takto stará, tak že ještě poletím do Ameriky a budu jezdit a přednášet po „vlastech českých“. Na jaký pohon? Dělám jenom to, co mě baví, nebo o čem si myslím, že je to důležité, že se to má udělat. Tedy někdo by to měl udělat, napsat, pro to nebo proti tomu se angažovat. To je asi ten „pohon“. A přednášet, mluvit s lidmi, vést práce studentů, psát články, které lidi čtou… to určitě má význam. Dělá mně to radost, a proto se asi tak snadno neunavím. Ale ono to taky přijde. I s tím se musí počítat.

**Nedávno jsem četla Tvoji knížku Matky po emailu. Jsou podle mne pro tebe typické: zvědavost a pochopení pro lidi, ale i pro moderní nástroje, techniku. Proč Tě napadlo knížku právě takto napsat?

**Neumím psát romány, neumím si vymýšlet situace. Jsem profesí kantorka, dovedu formulovat problém, zachytit ho a hledat v dialogu na něj odpověď. A to mně umožňuje právě forma dialogů. Předtím jsem volila formu deníku (Deník staré paní), což je taky nepřímo dialog, tedy zaznamenávání si myšlenek, nebo formu dopisů (Dopisy vnučce). Takže forma je pořád stejná. A e-mail? No aby to byl trochu „modernější“ způsob komunikace. Dneska i mnoho starých lidí ovládá počítač a považuje ho za svůj komunikační prostředek. Proto jsem volila tuto formu. Dvě stárnoucí ženy, které si myslí, že teď nastane jejich „třetí věk“, si najednou uvědomí, že doma mají svoje maminky (ale mohou to být i tatínkové nebo jiní příbuzní) a že jsou s nimi problémy. A taky je občas štve, že všichni příbuzní tuto péči považují za samozřejmou povinnost stárnoucích, nebo již dokonce starých žen. Jako by péče o druhého člověka nebyla také prací. Tak se ty dvě ženy svěřují jedna druhé a je možné, že kdyby o tom všem měly mluvit, že by to bylo pro ně obtížnější. E-mail je dnes dostupný většině lidí.

**A plánuješ další podobnou? Jinou? Prozradíš?

**Plánuji, mělo by to být o smrti, tedy spíše o umírání. Nazvala bych to „nevyřčené věty“. Tedy to, co si lidé, příbuzní, blízcí, chtějí říci, když jdou za tím druhým do nemocnice, a co jim neřeknou. Obě strany mlčí. Ten, kdo čeká na smrt, se bojí vyslovit to nejtajnější, vyslovit svoje obavy, žádosti, prosby, a tak mlčí. A ten, kdo k němu přichází, také neřekne to, co by chtěl sdělit. Mlčí, nebo říká nepodstatné věci. A odchází domů a uvědomuje si, že to podstatné mezi ním a tím umírajícím nebylo vysloveno. Chtěla bych to napsat.

**To se tedy moc těším! Když se tedy bavíme o konečnosti a o čase, který se krátí, co myslíš, že je nám dnes v naší době, v jedenáctém roce jedenadvacátého století nejvíc schází, čím strádáme, co by se mělo zlepšit?

**Mnohé, ale po těchto otázkách nechci mluvit o sociální politice, pečovatelských domech, zdravotnictví. A tak to zkrátím, či vrátím se k předchozí tvé otázce. Měli bychom se naučit včas mluvit o smrti. Třeba nám to pak tak nevyjde, ale tak to v životě bývá vždycky.

**A jako vždy má poslední osobní otázka: je něco, čeho se na konci života bojíš (jestli se Ty vůbec něčeho bojíš…)? A na co se naopak třeba těšíš?

**Asi jako každý, bojím se bolesti a závislosti, bezmocnosti. A to jsou stavy, které bezesporu provázejí poslední dny člověka. Opakuji svůj oblíbený citát, který je prý z Konfucia „Žij tak, jak by sis přál umíraje, abys byl žil.“ Tak to bych si přála, abych si nemusela vyčítat něco, co bych již nemohla napravit a změnit, nebo alespoň zmírnit.