Rozhovor o založení domácího hospice Jordán

Před dvěma lety se v Táboře rozhodly Marie Sovadinová a Jana Špačková Chalupská, že společně založí mobilní hospic. Do té doby jedna o druhé nevěděla. Zato od chvíle, kdy se potkaly, se daly věci do pohybu. V těchto dnech hospic Jordán slaví rok plného provozu. Jenomže věci nevznikají jen tak. Určitě se nejprve muselo stát něco, o čem se v prospektech hospice sice nepíše, ale bez čeho by nevznikl. Na to jsem se zeptal Marie Sovadinové.

**Napadlo by vás před nějakými třemi lety, že v Táboře spoluzaložíte hospic?

**Ne.

**Co se přihodilo, že jste se k tomu rozhodla?

**Příběh, který jsme v roce 2009 prožili s tetou Evičkou. Byla to teta mého manžela, bydlela v Českých Budějovicích, měli jsme ji velice rádi a považovali jsme ji v podstatě za další babičku. Ovšem moderní babičku. Jezdila na kole, sportovala a nebyl pro ni problém udělat stojku nebo vylézt na strom. Zároveň to byla elegantní dáma s velkým přehledem o okolním dění. Šest let se starala o svého manžela, když onemocněl Alzheimerovou chorobou. Neměla děti, a proto jí v péči samozřejmě pomáhala okolní rodina. Ale přesto nevětší tíže spočívala právě na ní. Díky své energii všechno zvládla a pečovala doma o manžela až do jeho poslední chvíle.

**To byl tedy podnět k vybudování hospice?

**Ten měl teprve přijít. Po několika letech totiž osudová rána zasáhla i tetu Evičku. Že se něco přihodilo, jsme poznali, když jsme za ní přijeli do Budějovic na oslavu narozenin. Z Evičky sice stále vyzařovala energie, ale při chůzi napadala na jednu stranu, obtížně pohybovala levou rukou a měla svěšený koutek úst. Typické příznaky cévní mozkové příhody. Naložili jsme Evičku do auta a jeli s ní do budějovické nemocnice.

**Potvrdila se diagnóza?

**Bylo to mnohem horší. Toho dne večer jsme se z nemocnice dozvěděli, že Evičce natočili cétéčko a zjistili, že má masivní nádor na mozku s ohromnými metastázemi. Pomocí léků pak její stav trochu zlepšili na přechodnou dobu. Současně nám sdělili, že další léčba je marná a zbytečná.

**Řekli paní Evě o jejím stavu?

**Pokusili se o to. Jenže Evičce už se v té době natolik začala měnit osobnost, že si vůbec nechtěla, a snad ani nemohla připustit skutečnost. Slova lékařů nepřijímala. Oponovala jim, že je úplně zdravá. Když ji z nemocnice propustili, za nějaký čas jí začaly odumírat tkáně na rukou a bylo jasné, že nemůže být doma sama. I ona už jistě pochopila, jak to s ní je. Jen o tom nemluvila. Převezli jsme si ji k nám domů, do Tábora, a svůj život jsme přizpůsobili tomu, abychom se o ni mohli starat.

**Chtěla to i paní Eva?

**Přímo nám to neřekla. Ale když jsme si s ní ještě v Budějovicích povídali, často vzpomínala na to, jak se doma starala o svého muže. Měli jsme pocit, že nám tím naznačuje, že ani ona nechce zemřít v nemocnici.

**Podle čeho jste zjišťovali, jak při domácím ošetřování správně postupovat?

**Naštěstí jsme o tom nějaké znalosti měli. V té době jsem pracovala jako sociální pracovnice v jedné neziskovce, kde byla i půjčovna kompenzačních pomůcek. Proto jsem neměla problém získat všechno, co je potřeba pro domácí ošetřování. Další rady mi daly kamarádky, které se doma staraly o svoje nevyléčitelně nemocné rodiče. Měly zkušenosti díky Cestě domů, což je první mobilní hospic v naší republice a sídlí v Praze.

**Co bylo na celém pečování nejnáročnější?

**Že jsme si všechno museli zařizovat sami a na mnoha místech. Všude jsme trpělivě vysvětlovali, o co se snažíme a co k tomu potřebujeme. Nenaráželi jsme na odmítání, ale pro některé lidi to byla úplně nová záležitost, že se někdo chce doma starat o nevyléčitelně nemocného až do jeho poslední chvíle. Vysvětlování zabíralo hrozně moc času. A my měli obavu, že ho máme málo. Tehdy jsme pocítili, jaká je škoda, že na Táborsku neexistuje mobilní hospic, který v takových případech poskytuje celkovou pomoc.

**Jak dlouho jste se o paní Evu starali?

**Asi měsíc. Ale doba od stanovení diagnózy do dne, kdy Evička zemřela, trvala pouhých devět týdnů. I když to byl krátký čas, naprosto stačil k tomu, abychom si doma všichni uvědomili, že strávit poslední chvíle se svým blízkým je to nejlepší nejen pro něj, ale i pro nás. Doma pomáhali úplně všichni—můj manžel, obě babičky, všichni příbuzní včetně našich tří dětí. Tomu nejmenšímu, Honzíkovi, byly tehdy čtyři roky. S tetou si maloval, povídali si a prohlíželi fotky ze starých alb. Dozvěděl se plno věcí, o kterých by neměl tušení, kdybychom nechali Evičku v nemocnici a jen čekali, až přijde od lékaře esemeska, že se její život naplnil. I my ostatní jsme se zájmem naslouchali. Když se pak Eviččin stav zhoršil, Honzík u ní seděl v posteli a dělal jí společnost. Dával jí pít a starostlivě se ptal: „Evičko, nemáš ještě žízeň?“ Pak se podíval na její peřinu, řekl: „Koukají ti palce,“ a pečlivě ji přikryl. Zajímal se o její stav a my mu nic netajili. A stejně tak, jak to prožíval Honzík, jsme to prožívali i my okolo. Jen nám už scházel dar jeho dětské bezprostřednosti.

**Jak Honzík přijal skutečnost, že teta zemřela?

**Evička zemřela v půl sedmé ráno, pokojně a klidně. Byli jsme u toho jen my dospělí. Pak jsme zavolali pana faráře a nakonec jsme vzbudili děti a šetrně jim řekli, co se stalo. Nato se děti s Evičkou rozloučily. Honzík samozřejmě říkal, že se mu po Evičce bude stýskat, ale zároveň věděl, že odešla někam, kam jednou odejde každý, a nejvíc ho zajímalo, kde zrovna teď je její dušička. V té době už věděl, jak vypadá člověk, když se narodí a je ještě miminko, a najednou zjistil, jak to vypadá, když lidský život skončí. I když jsme předtím při ošetřování všichni věděli, že se čas naplňuje, přesto to pro nás byla bolest. A trvá dodneška. Ale ten čas pečování považujeme zpětně za veliký dar, který jsme dostali.

**Tím by celý příběh mohl skončit. Ale on se místo toho začal rodit hospic…

**Myšlenka na něj mě napadla, když jsem šla po ulici. Najednou mi v hlavě někdo začal říkat: „Najdi někoho, kdo by chtěl založit v Táboře domácí hospic.“ Ale já smlouvala: „Ne, ne, mám tři děti, studuju vysokou školu a už bych taky po tom všem chtěla mít trochu klidu.“ Jenomže ta myšlenka mě pronásledovala dál. Až mě dostihla osmého září při setkání neziskovek. Účastnila se ho tehdejší místostarostka, paní Pečmanová. A ta nám po schůzi řekla: „Představte si, přišla za mnou jedna paní, že by chtěla v Táboře postavit hospic. Ale město na to nemá ani pozemky, ani tolik peněz.“ Vykulila jsem oči a vypadlo ze mě, že by třeba stačil jen mobilní hospic, který by byl levnější. Dokonce jsem ani nechtěla říct, že bych takový hospic chtěla vytvořit i já. Místo toho jsem zakoktala cosi jako: „Já vím o jedné aktivitě, se kterou by se ta paní mohla spojit.“ Paní Pečmanová mi tedy dala telefonní číslo. Až za dva dny jsem se na něj odhodlala zavolat. Ve sluchátku se ozvala Jana Špačková Chalupská. Do té doby jsme se neznaly. Sešly jsme se na kafe a zjistily jsme, že jsme se obě přihlásily na stejný seminář o zakládání hospiců. Měly jsme jen hodinu času a během té chvíle jsme se rozhodly, že se pokusíme mobilní hospic v Táboře založit.

**Pokud dobře počítám, hospic Jordán se zrodil 11. září 2009?

**Nejspíš ano a stalo se to na Žižkově náměstí, u stolku před kavárnou Osmnáctka. Vím, že teď nemáme prostor pro další povídání, ale byla bych vděčná, kdyby jednou tenhle rozhovor mohl pokračovat právě s Janou. I její příběh je velice zajímavý a nebýt jí, v Táboře bychom hospic neměli.