Dvě zkušenosti s umíráním
V loňském roce zažila moje rodina dvě úmrtí: otcova sestra umřela v březnu a matčin otec v květnu. Oba rodiče měli se svými blízkými složité vztahy a komunikace byla roky náročná až téměř nemožná. Jak odlišné ale byly obě zkušenosti a vzpomínky, které po nich a po obou příbuzných zůstaly!
Děda umřel v nemocnici. Ležel tam skoro tři týdny. Na pokoji byli čtyři, ostatní pánové byli po běžných operacích slepého střeva a podobně. Návštěvy byly omezené, židle jen jedna k posteli, sestry neklepaly a nerozpakovaly se řešit intimní záležitosti starších mužů ode dveří a před všemi návštěvami. Lékaři sdělovali informace na chodbě a času měli pomálu. Uvažovali jsme o zaplacení jednolůžkového pokoje, ale dědova manželka si to nepřála a my jsme na tom netrvali. Od začátku jsme věděli, že dědovi nezbývá moc týdnů, ale přesto ho dvakrát vezli přes celou Prahu na vyšetření, aby zjistili, co se skutečně děje. Poslední vyšetření bylo den před smrtí.
Na návštěvy jsme chodili společně, postávali rozpačitě okolo postele, snažili se mluvit na dědu, který postupně reagoval stále méně, tak, aby to ostatní nerušilo, chodili plakat a utěšovat se na chodbu, vyhýbali se dědově manželce a po hodině odcházeli frustrovaní a s výčitkami. Máma nakonec situaci už nemohla unést a odjela z Prahy. Poslední týden děda dýchal s přístrojem a strašně chrčel. Stála jsem u něj a přemýšlela jak se asi cítí ti pacienti okolo. Věděli, co se děje, asi je to obtěžovalo, ale co měli dělat? Možná s námi soucítili nebo si přáli aby už to skončilo… nevím. Já jsem ale nevěděla co mám dělat, bylo tam spousta lidí, stálý pohyb, každou chvíli léky, teploměr, cizí návštěvy… tak jsem nedělala nic. Potom byl najednou konec. Máma se s dědou nerozloučila ani neusmířila. Vždycky se začali hádat, ale na pokoji plném lidí toho moc nevyřešili. Chtěla se přijet rozloučit do nemocnice, ale děda už byl po pitvě, tak jsme počkali až na pohřeb. Vztahy na téhle straně rodiny se jenom zhoršily, celé je to nereálné, spíš jako zlý sen.
Teta byla na konci života v péči Cesty domů — naštěstí se o ni babička a přátelé z kostela mohli doma starat. Přestože si teta nepřála, aby k ní její bratr chodil domů, slýchali jsme o andělské sestřičce a skvělé paní doktorce a někdy se teta nechala od rodičů odvézt do nemocnice nebo zpátky. Díky citlivému a vřelému přístupu a péči se postupně podařilo, aby oba rodiče mohli k tetě přijít na návštěvu a poslední týden už otec tetě mohl přinést zmrzlinu a nakrmit ji. Byl u ní večer před tím, než umřela, a možnost rozloučení v klidu domova oběma ukázala, že se mají rádi, i když šli každý v životě jinou cestou. Myslím, že možnost na konci něco pro tetu dělat, sedět u ní doma, poslouchat s ní oblíbenou hudbu a jen tak s ní být otci umožnila ji trochu pochopit a smířit se.
Když teta ráno umřela, sešli jsme se u ní v bytě celá rodina, přinesli jsme kytky, každý po svém jsme se rozloučili a potom jsme spolu všichni zůstali. Babička vyprávěla, jaké byly poslední hodiny, někdo seděl u tety na posteli, někdo jí dal do kapsy kamínek, já svoji sponku do vlasů. Postupně se přišli rozloučit někteří její kamarádi. S odvezením tety nikdo nespěchal, pohřební služba po příjezdu i počkala, takže jsme měli skoro celé odpoledne. Rakev do auta odnesli otec s bratrem a mohli jsme se u otevřených dveří ještě pomodlit. Pánové z pohřební služby nikam nespěchali, měli obleky a kravaty, byli vstřícní a důstojní. Poslední týden tetina života i týdny po tom, co umřela, byly velmi smutné, ale klidné a intenzivně rodinné.