Marginálie prosincová – o vánocích a mezigenerační řeči symbolů

*Ano, Virginie, „Ježíšek“ existuje. Existuje stejně jistě jako láska, velkorysost a věrnost. Proto může být náš život krásný a plný jasu. … Nejdůležitější věci zůstávají mnohdy skryty našim zrakům. … (Nejsou uchopitelné) a přesto existují. Ať hledíš na cokoliv, nikdy nespatříš všechno; můžeš rozlomit kaleidoskop a hledat nejkrásnější barevné útvary — najdeš pár pestrých střepin, nic víc. Protože skutečný svět je zahalen závojem, který ani žádné násilí nedokáže protrhnout. Poodhrnout ten závoj může pouze víra a poezie a láska – pak náhle spatříme všechnu krásu a nádheru za ním. „Je to také pravda?“, zeptáš se asi. Ano, je, a nic na tomto světě není pravdivější a trvalejší. …  *

Vánoce patří k významným připomenutím onoho pozitivisticky neuchopitelného „světa za závojem“, světa křehké poezie a idejí, příběhů a symbolů. Kdesi hluboko v každém z nás se z něho napájejí hodnotové systémy, víra, motivy a postoje. Ty pak řídí naše konkrétní jednání i myšlení, jsou rozhodující nejen pro naši „mravnost“, ale také pro naši spokojenost, pro pocit štěstí, pro podobu „přirozeného řádu světa“, jak jej vnímáme, a také pro kontinuitu s minulými generacemi, pro živé sdílení s nimi, pro jejich „život v nás“ a náš dialog s nimi.

Vyprazdňování symbolů a teologicko-kulturní nevědomost tak představují nejen závažné ochuzení našeho života, ale také narušení kontinuity, fragmentaci existence lidského rodu, vnášejí nechápání a nepochopitelnost do řetězce generací. Minulé generace umlkají – nikoliv, že by nám neměly co říci, ale že my je přestáváme slyšet. Stejně tak umlkají kulturní hmotné symboly v obrazech, sochách, katedrálách – vidíme, ale nerozumíme, nechápeme. Přestáváme vidět a chápat smysl, vzkaz, poslání – vidíme jen tvar, respektive prvky tvarů – křivky, úhly, barvy – které se po rozvolnění myšlenkových vazeb (většinou symbolických) rozsypou jak dříví z otepi po přeseknutí provazu – můžeme je sice poskládat postmoderně variantním způsobem, ale dochází ke ztrátě historického povědomí, mezigenerační gramotnosti, ke zvláštnímu babylonskému zmatení jazyků s vyhasnutím symbolů a dávných smyslů.

Životodárně imaginativní „Prométheův oheň“ sice dále plane, ale my vidíme jen doutnající uhlíky, popel, chvění vzduchu a reakce hoření – dokážeme vysvětlit mechanismy, ale ztratil se nám smysl i význam i vjem. Civilizační ucelenost se rozpadá na „prvočinitele“ sestavitelné různými způsoby – včetně těch neblahých a včetně neposkládaného chaosu. Starý i Nový zákon jsou fascinující příběhy onoho „světa za závojem“. Vyprávějí nejen o „Bohu“, ale především o nás, mapují lidský úděl, nabízejí symboly i návodná podobenství, která je žádoucí mít na paměti, která je velmi obohacující znát – a která je nebezpečné poztrácet. Teologie, uvažování o božském a nadosobním, je v židovsko-křesťanské civilizaci pozoruhodný produkt lidského ducha a kontinuity lidského rodu, nekonečného řetězce generací pracujících se základními texty, tématy a východisky. Je utkána z víry i rozumu, z tradice i reflexe, je propojením úvah obecně nadpozemských s fascinujícími cestami do nitra duše každého konkrétního člověka, neboť tam se odehrává základní teologický i existenciální střet dobra se zlem. Je uvažováním právě tak „o Bohu“ jako o Já (o duši) každé lidské bytosti a tím je neoddělitelná od psychologie.

Nebezpečí toho, co se dnes děje s Vánocemi, nespočívá ani tak v komercializaci a v drahých dárcích, jako ve ztrátě symbolu a vyhasnutí příběhu. Pro adventní výzdobu je příznačné mizení symboliky, i když nezávazné a v průběhu časů proměnlivé. Především mizí adventní hvězdy, symboly zrození a naděje – typickým příkladem je vánoční strom na pražském Staroměstském náměstí. Na vrcholu žádná hvězda betlémská, ale královská koruna (před tím to byla jolková sněhová vločka).

Představitel dekorační firmy upřesnil, že „pro výzdobu jsme využili královské motivy, jako jsou lilie, halapartny, královská koruna, jablko a trubky. Za zmínku určitě stojí i půlmetrové zlaté mince s motivem Karla IV. z jedné strany a svatováclavskou korunou ze strany druhé. Ozdoby neodrážejí určité královské období, jde o více typických motivů. Celkový výsledek je ale královský.“ Při rozsvěcování stromu se hrála Rusalka – prostě královská pohádka; nikoliv vánoční trhy, ale trhy královské – jaksi shodou okolností v čase Vánoc a se stromem českých králů uprostřed. Místo univerzálně nadějeplné pokory betlémského sena nepokorná pompa místního královského majestátu. I jinde se advent mění na ateistická „blikavá světýlka“ bez smyslu i obecného povědomí – „dětem se líbí, že to venku hezky bliká“.

Podobným příkladem je adventní reklama Vodafonu na pomlázkové Velikonoce před dárkovými Vánocemi – prostě o krok napřed: přirozený liturgicko-kalendářní řád roku se rozpadl spolu s příběhem a symbolikou Vánoc i Velikonoc – rok lze „rozložit na prvočinitele“ a ty libovolně přeházet. Postmoderně vyprázdněné svátky bez příběhů, symbolů a poselství degenerují do lidového nerobotování, přejídání, popíjení, veselení – jedno proč, hlavně že panstvo dalo volno. Nadchází „čas sluhů“, nevzdělaných, neslyšících, nevidících, žádajících chléb a hry?

V nejvlastnějším zájmu bychom měli ctít „svět za závojem“, snažit se rozumět symbolům a připomínat si odpověď, kterou malá Virginie kdysi dostala na svou vánoční otázku.