Naděje a nevyléčitelné onemocnění – pohled nemocničního kaplana

„Tak vy mi už nedáváte žádnou naději?“, táže se pacient. „Přece mu nebudeme brát naději!“ požaduje rodina. Kdo z nás takovou žádost nikdy neslyšel? Je tísnivé ji slyšet, je obtížné na ni odpovědět, je těžké si uchovat jasnou mysl, že se tady vlastně zaměňuje naděje za statistickou šanci na uzdravení. Je téměř nemožné ten rozdíl v tuto chvíli pacientovi a jeho blízkým vysvětlit, a už vůbec to nejde učinit snadno a rychle.

Ale přeskočím teď tuto bolestnou fázi, která vyžaduje nezměrnou trpělivost, empatii a komunikační um zvláště lékařů. Jen si krátce připomeňme, co nejspíš víme:

Naděje nemůže jít proti pravdě.

Vyhýbat se pravdě živí jen marnou iluzi, která posléze splaskne.

Vyhýbat se pravdě znamená ubírat prostor pro příchod skutečné naděje.

Naděje nemůže přijít, dokud máme dost sil popírat realitu a utíkat před pravdou.

Snaha udržet iluzi deformuje komunikaci a vzájemně nás odcizuje.

Podporovat iluzi znamená vposledku podkopávat důvěru.

Přenesme se do okamžiku, kdy všichni zúčastnění přijali tvrdou realitu, že onemocnění je nevyléčitelné. „Ztratili veškeré naděje.“ Alespoň zdravotní stav jim už žádné naděje (v tom běžném slova smyslu) nedává. Co však naděje na zázrak? Příběhy o zázračných uzdraveních kolují v nepřeberné pestrosti v mnoha náboženských tradicích (nejen biblických) i v ústní lidové slovesnosti. „Všechno je přece možné.“ „Nikdy neříkej nikdy.“ „Nikdo není vševědoucí – ani doktoři.“ „Do člověka nevidíš.“  — Nemohu k tomu říci nic z hlediska medicinského. Z pohledu duchovního: Naděje na zázrak ano! Ale zázrak nelze vykalkulovat. Neznáme a neovládáme technologii zázraku (ani modlitba tím návodem k použití není). Podstata zázraku zůstává vždycky našim zrakům skryta. A vždycky má v sobě prvek překvapení – věci se nedějí tak, jak očekáváme. Příliš konkrétní očekávání, příliš urputné přání vlastně ubírá prostor zázraku. (A je cosi tísnivého na tom, když se veškerá pozornost upírá monotematicky jen na nemoc…)

• Není zázrakem každý lidský příběh, v němž nenastane uzdravení, ale přece nezvítězí zoufalství?

Vracím se k okamžiku, kdy všichni zúčastnění přijali tvrdou realitu, že onemocnění je nevyléčitelné. A pak nastává okamžik, kdy se pozornost z nemoci přesouvá na duši (na člověka samého). Tedy – mluvím tady o jakýchsi fázích, posunech, ale rozumí se, že spíše než abychom stoupali neochvějně vzhůru jako po žebříku, že se spíš pořád pohybujeme  jako na houpačce – často zase zpět a pak o kousek dopředu a zas… Okamžik, kdy se pozornost přesouvá z nemoci na duši, je šancí pro naději. Anebo pro zoufalství – vždycky jsou otevřené různé možnosti, nanovo se ocitáme na rozcestích, až do konce svých cest.  Příběh může skončit propadem do zoufalství, že se to celé jaksi nepovedlo, všude jen dluhy, jen věci nedořešené a nedořečené. Okamžik, kdy se pozornost přesouvá z nemoci na duši, je šancí pro naději. A to je chvíle pro kaplana.

Přiznávám se vám však: neumím a nemohu „dávat naději“. Takové očekávání přesahuje moje možnosti, takový úkol je nad moje síly. Říkáme-li „dávat naději“, děláme z naděje věc, nástroj, pomůcku, cosi na způsob medikamentu. Vypadá to, jako by kaplan měl naději jako jakýsi instrument, s nímž dle svého rozhodnutí a svých dovedností nakládá. Jako bych mohl naději přinést a předat. Takhle to podle mne nefunguje. A vůbec – zaměřit se prvoplánově na naději paradoxně naději nesvědčí. Nelze do ní nutit – ani sebe ani nikoho jiného. Málo pomáhá vynucovaný optimismus: „Koukej se na to podívat z té lepší stránky!“ „Dívej se na to takhle – jako já – pozitivně, hlavně pozitivně!“ Zaměřit se prvoplánově na naději paradoxně naději neprospívá. Naděje potřebuje svobodný prostor – předpokladem pro její příchod je vzdát se jistot a nároků, že něco nějak musí být.

Nemůžeme tedy dělat nic? Zoufalství nalézá svou živnou půdu v prázdnotě a nesmyslnosti. Cestu k naději dláždíme všude tam, kde prázdnotu zaplňujeme a nesmyslnost plašíme. Často pomáháme výhledu vpřed pohledem zpět – k bohatství lidského příběhu, který jen tak neodplývá a neodtéká, nýbrž zanechává své patrné stopy, zvláště v životech blízkých. Vděčné vzpomínání přivolává naději.

V mé duchovní tradici (křesťanské) se o naději mluví v souvislosti s vírou (tj. důvěrou, věrností) a láskou (tj. blízkými vztahy). Víra, naděje, láska – je jakási vzájemně se podpírající trojnožka, na níž může bezpečně spočinout lidský život. Naději tedy lze podpořit vírou a láskou. Blízkost, doprovázení, zájem, důvěra vytvářejí prostor pro příchod naděje. Naději nedáváme, naděje sama přichází, nastává, je nám darována. Přichází většinou po špičkách, nesměle, jako když ranní slunce začíná problikávat podzimní mlhou… A někdy jako by pořád kolem zůstávalo víc toho mlhavého a temného – naděje vykukuje na stále patrném pozadí prázdnoty a zoufalství. Naděje je tu jen jako jiskérky a plamínky, které bychom my pečující neměli přehlédnout, natož zadusit svým strachem z toho temného pozadí. Namísto naděje na vyléčení, která se točí kolem nemoci a upoutává tolik pozornosti a sil, objevují se skromnější touhy, přání a chtění – realistické a účinné v zápase proti prázdnotě a zoufalství: ještě se setkat se synem, s dcerou, dočkat se Vánoc, odpustit si… A pak může přijít něco, co bych nazval podle jedné zbožné písně – naděje na dobré skončení. Skon, skonání, skončení – předpona „s“ (učili jsem se ve škole) označuje směr shora dolů anebo dohromady. Představuji si toto doufání v dobré skončení nikoli jako pád a náraz na dno, ale právě jako shrnutí a završení. Kolem lože umírajícího se shromáždí rodina a přátelé a životní cesta se kruhem vzpomínek uzavírá.

Ale ještě silnější je snad naděje, která už opouští konkrétní představy a očekávání a jen se nechává unášet ve spolehnutí, že tam vepředu je vše, jak má být. Na svém místě. V pořádku. V bezpečí. (Tomuhle spolehnutí pomáhá modlitba.)

A co naděje vyhlížející za horizont našeho pozemského žití? I ta může být darována. Ale přednášet se o ní nedá. Snad naznačit jen řečí obrazů a poezie. Třeba jako Eric Clapton v písni Tears in Heaven: „Znal bys mé jméno, kdybychom se setkali v nebi? Bylo by to stejné, kdybychom se setkali v nebi?“ — Tahle naděje je osobní, intimní. Není obecná, není povinná. Je krásné, když ji můžeme sdílet (pacient, rodina, pečující), ale lze v lásce a v porozumění unést, když ji sdílet nemůžeme…

Děkuji Vám – a  ať  Vás naděje nikdy zcela neopouští!

Přednáška zazněla na V. česko-slovenské konferenci paliativní medicíny

Brno, 19. -20.9.2013

Použitá literatura:  Living Human Documents — Lidé Cesty domů