Rozhovor ke knize Čeho před smrtí nejvíce litujeme

Kniha čerpá z osobní zkušenosti autorky, která několik let působila v paliativní péči. Setkání s lidmi, jimž perspektiva blízké smrti naléhavě otevřela palčivá osobní témata a možná trochu pozapomenuté hodnoty, proměnila i její vlastní život. Rozhovory s umírajícími naznačily několik hlavních směrů lítosti – kéž bych měl odvahu žít opravdu podle sebe, ne podle očekávání druhých, kéž bych tolik nepracoval, kéž bych měl odvahu vyjádřit své city, kéž bych si udržel vztahy se svými přáteli, kéž bych si dovolil být šťastnější… Příběhy lidí loučících se se životem se prolínají s osobním příběhem autorky, hledající pozitivní smysl plného prožívání přítomnosti při stejně plném vědomí vlastní konečnosti.

**Vyslechla jste spoustu příběhů lítosti. Čeho vy sama nejvíc litujete a jak se s tím vyrovnáváte?

**I když bych některé věci v minulosti udělala jinak, naučila jsem se pracovat víc se soucitem než s lítostí. Je laskavější mít sama se sebou soucit, než se krutě soudit a litovat.

**Proč si myslíte, že cítíme lítost za to, co jsme vědomě udělali, i za to, co jsme neudělali? Odkud pochází to nutkání “cítit lítost”?

**To, co jsme udělali i neudělali, má své odezvy a ohlédnutí nazpět nám často prozrazuje, o co vlastně šlo. Pocit lítosti je jednou z forem sebehodnocení, která pramení z bilancování.

**Jakou radu máte pro ty, kteří hledají smysl života?

**Poslouchejte své srdce. To, co potřebujete vědět, vypluje na povrch v tichých a klidných chvílích, ne když se budete nutit. Buďte dost odvážní a věřte si při každém kroku. Nemusíte přesně rozumět tomu, co a proč se děje. Ale věřte tomu, že vaše srdce vás povede správným směrem.

**Lidé velmi často litují toho, že neudržovali kontakty se svými přáteli. Jaká je podle vás role sociálních médií a blogů ve vytváření kontaktů? Jak vám pomohl blog v získávání nových kontaktů?

**Sociální media a blogování zmenšují svět a spojují stejně smýšlející lidi. Kontakty, které tu vznikají, dělají život bohatším. Mohou, ale nemusejí se z nich stát skutečná, fyzická přátelství. Kdyby nebylo internetu, tyto vztahy by nikdy nevznikly. Mají svoji váhu, ovlivňují naše životy a nabízejí podporu lidem, kteří hledají druhé s ohledem na své možnosti.

Pro mě osobně je největším uspokojením vědomí, že si sama vážím své práce. Skutečnost, že hodně lidí se k té práci přidává, mě hřeje a připomíná mi, jak mnoho z nás smýšlí podobně bez ohledu na kulturní rozdíly. Znovu se tak utvrzuji v tom, že jsou tu další lidé, kteří se nebojí pozitivní a vědomé změny, a to mě současně inspiruje.

Můžete říci, jaká rozhodnutí jste udělala, abyste žila bohatší a rozmanitější život? Jaké volby jste musela podstoupit, abyste se posunula dopředu, i přesto, že vás okolí zrazovalo?

Každý projev víry, který jsem učinila, a bylo jich hodně, obohatil můj život, i když se někdy neobjevil ve správný čas. Věřit si může vyžadovat velkou odvahu, ale také to nabízí překvapení a možnost vydat se novým směrem, který nemusí být vždycky hned zřejmý.

Opustit práci v bance bylo mým prvním skokem do neznáma. Lidé mi říkali, že jsem blázen, když se vzdávám tak “dobrého a bezpečného” místa v době, kdy přichází recese, že bych si měla držet stálý příjem a vůbec že jsem cvok, když chci odejít ze zaměstnání, a přitom nevím, kde skončím. O měsíc později už jsem bydlela na nádherném tropickém ostrově a měla jsem práci na plný úvazek. Volné dny jsem trávila putováním po krásných deštných lesích, potápěním nebo sledováním velkolepých západů slunce, jaké jsem si předtím nedokázala představit. Nikdy jsem svého rozhodnutí nelitovala. Moje odvaha byla odměněna.

* *

**Jaká “malá hrdinství” se snažíte dělat každý den, abyste zůstala sama sebou?

**Meditace mi pomáhá zůstat v kontaktu se sebou samou a s mojí vnitřní pravdou. Žít mimo názory ostatních je skutečný projev hrdinství, žít život, který mi dává smysl, i když mě to někdy vystavuje negativním soudům. Nesoudit se je také projevem svobody.

**Když jsem četla vaši knihu, vzpomněla jsem si na rčení, které vyjadřuje promarněné příležitosti: “pozdě bycha honit”. Co si myslíte o tom, že dveře, které se jednou zavřou, už zůstanou zavřené navždy?

**Rčení “pozdě bycha honit” je samozřejmě cítit lítostí a zmařenými příležitostmi. Je to také hodnocení, proto mě to vrací zpátky k soucitu. Raději než soudit sebe nebo ostatní nebo žít s pocitem lítosti, měli bychom pomocí soucitu přijmout to, jací jsme byli dříve a jací jsme teď. Totéž platí pro hodnocení ostatních.

Ze své zkušenosti vím, že když jsou nějaké dveře navždy zavřené, je nejlepší čas poohlédnout se po nových dveřích. A je jich vždycky dost! Občas děkuji za to, že se za mnou některé dveře zavřely, nebo jsem se do nich dokonce vůbec nedostala, i když mě to tehdy trápilo. To jsou chvíle, kdy víra a odvaha vzdát se něčeho jsou nejvíc potřeba. A taky to jsou chvíle, když život přináší ta nejlepší překvapení.

**Pracovala jste s několika zajímavými sociálními skupinami. Můžete říci, co vás táhne ke skupinám lidí, kteří jsou často pro společnost neviditelní, např. vězenkyně nebo senioři? Co vás nutí vyhledávat vztahy s lidmi, kteří jsou v určitém slova smyslu opomíjení?

**Myslím, že jsem bytostný lidumil, takže si všímám všech vrstev společnosti včetně těch, které většina nechává stranou zájmu. Věřím v hodnotu každého člověka. Každý člověk má také svůj osobní příběh, který může vyprávět a z něhož se můžeme něco naučit.

**Litují lidé nějakých běžných věcí, které se týkají lásky, sexu nebo vztahů?

**Mezi nejčastější patří lítost nad tím, že lidé neměli dost odvahy říci druhým, že je milují nebo si jich váží.

A s tím souvisí i přání mluvit otevřeně. Slyšela jsem, že v jakémsi výzkumu v Anglii někteří lidé litovali, že si neužili vice sexu. U svých klientů jsem se s tím nikdy nesetkala. Možná si to mysleli, ale nikdy mi to neřekli. Několik klientů se vyjádřilo, že v oblasti sexu se k sobě měli chovat s větší sebeúctou.

Zdroj: Hay House Publishersm, www.hayhouse.co.uk

Překlad: Jitka Pourová