Smrtí naše vztahy nekončí

**Pane faráři, každý rok slavíme Vánoce stejně, a přesto jsou pokaždé jiné. Máme za sebou další rok, v němž se lidé rodili a umírali, a my jsme zase někam na své cestě popošli. Co jste dostal letos k Vánocům Vy nejhezčího? Neptám se na dárky, ptám se na to, z čeho jste měl o Vánocích největší radost? **

Radost mi toho udělalo více, asi nedovedu vybrat jednu největší věc. Jsem rád, že jsem i přes pracovní vytížení mohl strávit čas se svými blízkými. Potěšilo mě, že se mi několika dárky podařilo udělat radost druhým. A jako holešovický farář jsem měl radost z obou štědrovečerních mší — z odpolední pro děti i z půlnoční. Zvlášť na mě zapůsobilo, jak se nejprve malé děti a posléze plný kostel lidí, kteří do kostela pravidelně nechodí, dovedli ztišit. Přišlo mi, že to bylo ticho naplněné, kdy se v srdci něco odehrává.

O svátcích stojíte před trochu jinými lidmi než přes rok: přicházejí do kostela nejen farníci, ale na chvilku rodiny s dětmi, o půlnoční mši, v největší tmě a tichu Vánoc, zase přicházejí lidé, kteří do kostela přijdou jednou za rok. Co myslíte, že hledají? Co jim umíte v té chvilce nabídnout?

Důvodů může být opravdu hodně, možná každý příchozí má svůj osobní důvod. Část lidí přišla prostě ze zvědavosti. “Jít na půlnoční” je i v naší nepříliš křesťanské společnosti docela trendy. Někdo prožil pěkný večer a chce ho ještě nějak svátečně završit, někdo snad cítí vděčnost a jít do kostela je způsob, jak poděkovat. Anebo cítí, že přes všechno pěkné jim ještě něco k plnému štěstí chybí. Jsou lidé, kteří naopak neprožili večer podle svých představ, rodinná harmonie se nekonala, a tak odcházejí na půlnoční, aby dojem z večera nějak vylepšili. Někomu Štědrý večer rozjitří bolavá místa v srdci, nechce s tím být sám, snad hledá v kostele trochu útěchy a pomoci. Snažím se návštěvníky kostela povzbudit k tomu, aby si sami uvědomili, proč jsou zde. Legitimních důvodů je mnoho, ať chtějí poděkovat, i když možná ani neví komu, ať hledají cokoliv, co jinde nenašli, jsou tam správně. A pak se jim snažím nabídnout možnost, jak svoje očekávání vyjádřit, třeba právě ve chvíli ztišení Bohu předložit a otevřít se jeho doteku.

**Dnes před Vámi v kostele stálo několik desítek manželských dvojic, které jako každý rok na svátek Svaté rodiny přišly obnovit manželský slib, který si — někteří hodně dávno, někteří nedávno — při svatbě dali. Rodiny máte jako kněz na starosti od narození do smrti: co je z Vašeho pohledu pro dnešní rodinu nejdůležitější? **

I chudé rodiny u nás jsou ve srovnání s větší částí světa po materiální stránce vlastně bohaté. My jsme často chudí na čas. A tak bych jako jednu z nejdůležitějších věcí pro naše rodiny viděl to, abychom si na sebe udělali čas a učili se prostě být spolu. No a když už spolu budeme, tak abychom svým blízkým dovedli trpělivě naslouchat.

**Cesta domů vstupuje do rodin jen na chvilku, přesto s obdivem sledujeme, jak si navzájem slouží, jak čas, kdy jeden člen rodiny umírá, pomůže napravit a vyjasnit vztahy v rodině, jak si lidé umějí dělat radost, jak ten těžký čas přináší i mnoho dobrého, nového. Máte také takovou zkušenost? **

Viděl jsem to, o čem mluvíte, v mnoha rodinách, kterým jsem mohl být nablízku, když pečovali o někoho nemocného či umírajícího. I když je pravda, že to nenastává nějak automaticky. Někoho těžká situace pohne k tomu, aby dořešil věci, které léta odkládal, někdo tento vzácný okamžik kvůli různým obavám propásne. Mám ale i velmi osobní a čerstvou zkušenost, ve které jsem nebyl pozorovatelem. Před necelými dvěma měsíci mi při dopravní nehodě umřel táta. I když je to trochu jiná situace, než když někdo pečuje o umírajícího nemocného, prožil jsem, že nás to v rodině sblížilo. Najednou jsme mluvili o tom, co pro nás táta znamenal, dovedli jsme se jeden druhému otevřít s tím, jak se cítíme a co prožíváme, byli jsme si navzájem oporou víc než kdykoliv předtím.

O Vánocích se rodiny scházejí, asi jsou spolu více, povídají si a vzpomínají. Vánoce jsou ale na druhou stranu časem, kdy se nám stýská po těch, kteří nám zemřeli, kdy hůř neseme samotu, bojíme se dalšího roku. Máte pro ty, kterým je smutno a těžko nějaké přání do nového roku?

Přeju jim i sobě, aby to, co jsme od našich drahých dostali, dál neslo v našich životech ovoce, abychom objevili, že smrtí naše láskyplné vztahy nekončí, ale naopak dozrávají, aby z nich zůstalo to nejlepší a nejryzejší. A taky nám přeju, abychom zakoušeli, že ve všem těžkém a bolavém je nám Bůh blízko, jako ten, kdo to nese s námi, a dokonce to dovede proměnit v požehnání.

Děkuji Vám za rozhovor a přeji dobrý čas příštího roku.

Martina Špinková