Domov nejsou jen zdi a střecha nad hlavou, ale také sousedé, blízcí
Matěj Lejsal je ředitel Domova Sue Ryder. Vystudoval ekonomii a sociální práci, nepochybuji, že obojí se mu teď velmi hodí. Je ředitelem velké instituce, která se stará o desítky lidí, asi bezmála sto jich tam pracuje. Zajímalo mne, jak se mu v takovém velkém statku realizuje slovo, které visí na vývěsním štítě a pod kterým si každý představíme něco trošku jiného: domov.
**Matěji, řídíš veliký hezký dům, v němž by se mělo dobře žít lidem v posledních letech života. Žije se jim hezky?
**Začala jsi hezkým domem – jsme za něj vděčni, vzrostlé stromy uprostřed dvora, trávník a historie – „genius loci“ – věřím, že to všechno pomáhá vytvářet hezkou atmosféru. Jsou drobné chvíle, malé okamžiky, kdy zahlédneš úsměv na tváři člověka, který se měsíce neusmál. Můžeš zaslechnout vtipy o smrti a stáří, které by z úst mladého člověka zněly vulgárně. A setkáváš se s lítostí, že je pryč mládí, že dospělým dětem se nedá pomoci v jejich těžkostech vztahových či hmotných. A setkáváš se se smutkem blízkých a kolegů, když někdo ze starých lidí zemře. Já věřím, že to může být hezké. Ale doma je doma.
**Všem je nám samozřejmě asi většinou nejlépe doma. Když to nejde, jsou tu takovéto domy, co se nazývají domovy. Co takový dům nejvíc umí udělat domovem? A myslíš, že k tomu může patřit i možnost tam na konci života zemřít?
**Domov se vytváří, já si pamatuji stěhování do nového bytu. Doma mají věci své místo, já mám také svoje místo, svoji roli a důležitost. Pocit domova je také to, že udržuji kontakty s rodinou a svými blízkými. A že mne potkávají v normálním prostředí, nejenom v pyžamu či v posteli. Domov nejsou zdi a střecha nad hlavou, ale také sousedé, blízcí. Ten dům, lidé v něm – ať spolubydlící či pečující – se vzájemně stávají součástí svého životního příběhu. A mít možnost umřít doma – mezi svými – považuji za důležité.
**A co pro tebe osobně nejvíc je to „doma“? A myslíš, že to je zároveň i to, co budeš potřebovat nejvíc, až nebudeš mladý čiperný muž, ale starý pomalejší pán?
**Pro mne je domov místo, kde se cítím přijat takový, jaký jsem. Je to místo, které znám, lidé kteří znají mne. Jsou to také pevné vztahy s dalšími lidmi. Je to pocit, že někam patřím, pocit jistoty a bezpečí, pocit důvěry. Nikdo si nepamatuje, jaké to bylo, když byl starý. Věřím, že domov bude něco podobného i pro mne jako starého pomalejšího pána.
**V celém domě, který vedeš, je velmi nápadné to, že většina zaměstnanců jsou dost mladí lidé, obyvatelé jsou naopak hodně staří. Jde vám tohle dohromady?
**Jde, jsem o tom přesvědčen. Není to záměr, myslím, že pracovní tým má být různorodý – mladí i starší, muži i ženy. Převaha mladých může být spojena s finanční situací v sociálních službách, starší a zkušené dokáže často lépe zaplatit krajský či městský domov. A možná je pro mladšího člověka někdy snazší respektovat přání a potřeby velmi starého člověka. Jsou však chvíle, ve kterých může jak našim obyvatelům, tak mladým kolegům chybět někdo s prostou lidskou životní zkušeností danou věkem. Naštěstí však máme i několik takových.
**Kdybys měl tři přání, která můžeš darovat svým klientům, co by sis pro ně přál?
***Aby znovu a znovu zažívali pocit prospěšnosti a přínosu pro své blízké, pro svět.
**Aby měli stále až do smrti pocit bezpečí a lidské blízkosti.
**Aby dostali dar prožít samotu stáří smysluplně. *