Marginálie květnová/červnová aneb Umírá demokracie?
Umírají nejen živé organismy, ale také složité systémy, např. města nebo společenská uspořádání — jednou monarchie, jindy demokracie. Velmi bych si přál, aby v jejím případě šlo o velmi velmi dlouhou dlouhověkost, ne-li nesmrtelnost, ale mnozí jsou jiného názoru – nejen jiného odhadu, ale také opačného přání. Demokracie se prý přežila, je jaksi přestárlá – jedni ji ztotožňují s pouhými formálními volebními akty a jejich interpretacemi, jiným vadí hlas nevzdělané a nezodpovědné ulice, dalším diktát většiny či nekompatibilita s postmodernou, v níž domněle nemohou platit žádná vyvolená pravidla, možný je jakýkoliv řád i neřád.
Je demokracie opravdu přestárlá, postproduktivní, infaustně nemocná, nezvratně umírající, indikovaná k paliativní léčbě, podle fašistických i komunistických revolucionářů dokonce k eutanázii očistnou revolucí? Domnívám se, že nikoliv. Je však třeba dvou věcí:
Tou první je vědomí, že demokracie má nejen formu (volební pravidla, střídání mocenských elit, parlament), ale také ducha, to, čemu T. G. Masaryk říkal demokratismus. Demokracie tak přes pořádání voleb nemůže fungovat ve společnosti s podprahovou úrovní obecně sdílených hodnot, slušnosti, loajality, víry v nadosobní a nadčasové směřování, ve fungování práva a lidských práv. I proto prezident říká v Hovorech s TGM, že demokracie nemůže vzniknout či fungovat v Kocourkově ani v Hulvátově. Kdokoli může kdekoli pořádat volby, a přesto v žádném případě nepůjde o demokracii - před rokem 1989 ani u nás, dnes např. v Bělorusku.
Druhým předpokladem je víra ve vitalitu a dlouhodobou přínosnost demokratického uspořádání poměrů — bohužel už u nás nelze říci v demokratické uspořádání „věcí veřejných“, neboť tento překlad latinského res publica (republika, věc veřejná) byl zprivatizován, řekněme spíše „znesvěcen“ podivným orwellovským uskupením manipulativních populistů. Jde o demokratickou bizarnost, že profláklé uskupení asi 900 lidí je vládní stranou, která si osobuje býti jazýčkem na vahách směřování celé společnosti – to opravdu není diktát většiny. Ale zpět k té víře v demokracii. Podle TGM, „má-li naše demokracie své nedostatky, musíme překonávat ty nedostatky, nikoliv tu demokracii“. Což je, oč tu běží. Neboť padne-li, zemře-li demokracie standardních politických stran, vrátí se paskvil jednotné národní fronty, nebo přijdou oligarchové, monarchové, účelová uskupení pro jedno použití – všichni se zřejmě nechají potvrdit v jakémsi teatrálním hlasování, takže všichni zase budeme statovat v orwellárně.
Čím bizarnější budou veřejné poměry, tím důraznější budeme muset být v utváření svého životního prostoru, ve vynucování řádného školství, zdravotnictví, mediálního informování nebo v jejich paralelním vytváření. Nedokážeme-li ubránit standardní západní demokracii, kultivující a zaštiťující systémově veřejný prostor, budeme si muset vytvářet vlastní důvěryhodné instituce vzdělávací, medicínské, ošetřovatelské, hospicové, např. na církevní bazi. Pokud to nedokážeme, zůstanou naše děti polovzdělané a jednotně srovnané, naši chronici se stanou chovanci bezlékařských ghet, mnozí obětí eutanázie v duchu zvláštního hybrida sociálního darwinismu a státního chudinského paternalismu.
Zočivoči postmoderním výstřelkům a snahám kdeco změnit bychom měli hledat oporu v konzervativních jistotách. Proti neustálému reformování reformovaného, boření tradic a zneužívání transformací bychom měli stavět Chestertonovu konzervativní uvážlivost: „Nikdy neodstraňujte plot, dokud nezjistíte, proč byl původně postaven.“ Od roku 1938 jsme potřebných, ba nezbytných plotů odstranili proklatě mnoho, jak připomínají i květnové Konzervativní listy (www.konzervativniklub.cz) – užitečné čtení proti znechucení z bezradnosti.