Není na co čekat a je důležité žít a pomáhat naplno
V loňském roce Cesta domů dostala darem vlastními silami navržený a realizovaný kalendář od čtenářského spolku Veselé poutnice. Samy jej i prodaly a výtěžek byl bezmála 200 000 korun. Na slavnostním večeru k desetiletému výročí založení Cesty domů poutnice dokonce tančily: několik měsíců nacvičovaly předtančení s charlestonem a evidentně tančily pro radost nejen všem okolo, ale i sobě samotným.
Veselé poutnice si našly způsob, jak vedle svých zaměstnání a rodin trávit hezky společný čas. Nepochybně mají stále co dělat. Přesto se rozhodly i tento společný čas zase věnovat dál. Budu se teď jedné z nich ptát: trochu za všechny a trochu se zeptám jen jí. Otázky pokládám tentokrát MUDr. Monice Němcové, lékařce a jedné z Veselých poutnic.
**Moniko, s Poutnicemi jste se sešly na poměrně smysluplném trávení volného času: proč vás napadlo jej ještě nějak dál darovat — byla to další vaše veselost a hravost nebo touha pomoci vesele tam, kde úplně veselo není, nebo to bylo jinak?
**Myšlenka kalendáře byla na úplném začátku skutečně jen dalším veselým nápadem, který se nám zrodil v hlavách na jednom z našich putování.
Jakmile jsme se však rozhodly podpořit kalendářem Cestu domů, rázem se všechno změnilo.
Musím po pravdě říct, že když jsme začaly, nebyly jsme si vůbec jisté, jak to celé dopadne. Mnoho lidí nás odrazovalo, že začínáme pozdě, máme málo času a teď je přece krize, kdo bude dávat peníze na kalendář neznámých žen, podporujících umírání… Přesto jsme se nedaly odradit.
Když jsme měly smysl, proč kalendář vyrobit, nedovedla jsem si vůbec představit, že bychom ho nevytvořily a odložily na pozdější dobu. Byl to neuvěřitelný hnací motor. Zároveň jsme byly neúprosně tlačené časem, což nás nutilo jet opravdu na plný plyn a vložit do toho veškeré naše úsilí.
**Ty sama jsi lékařka v úplně jiné branži. Přemýšlela jsi někdy o tom,jak to je s tím naším umíráním? Když jste chystaly kalendář i nyní vašepředtančení, vneslo do toho přemýšlení setkání s Cestou domů něco nového?
**Máš pravdu, já se vlastně pohybuji ve své práci na „druhé straně barikády“, pracuji pro farmaceutickou firmu. Takže se skutečným umíráním se nesetkám přímo, ale myšlenky na smrt a umírání jsou v mé práci velmi přítomné. Naše společnost se zabývá léky na vzácná, vrozená a často velmi těžká onemocnění, kdy umírání a smrt jsou stále nablízku. Mottem jedné pacientské organizace, se kterou spolupracuji, je právě „Pomozme jim žít a zemřít doma”.
Mě osobně spolupráce s Cestou domů učí víc o smrti a umírání přemýšlet. Zabývám se tím vším v myšlenkách mnohem víc a zároveň se zbavuji strachu a obav.
Naše nápady, jak pomáhat Cestě, dělají nám Poutnicím radost a jsou pro nás zdrojem velkého potěšení a pocitu sounáležitosti. Všechny si uvědomujeme, že není na co čekat a je důležité žít a pomáhat naplno.
**Vaše nasazení ve sponzorování bylo od focení kalendáře přes jehodistribuci až po tancování veliké, peníze jste musely sehnat a doslovavydělat. Zůstalo vám z toho něco, co by šlo vzkázat jiným dárcům?
**Nebát se a pustit se do nápadu, který máte. A když nápad zrealizujete, zavalí vás pocit radosti a obohacení. Stejně jako nás, kdy největším zážitkem kalendářového příběhu byla setkání a rozhovory s nejrůznějšími lidmi.
**Když si čtete společně knihy, máte nějaká tematická čtení?
**Na našich čtenářských sedánkách většinou nevolíme přesně tematický okruh, ale máme samovolně vznikající okruhy, jako severskou literaturu, nebo nás zaujme nějaký autor, či jeho odkazy na další knihy, které pak hledáme a čteme, a tak i liraturou putujeme.
**A umíš doporučit nějakou knihu, kterou by člověk podle tebe určitě měl přečíst, aby se mu lépe žilo i ze života odcházelo?
**Zde se vracím opět ke knize, ze které jsem vám četla při čtenářském maratonu Cesty domů, a tou je Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů.
A další kniha, krerá mě stále oslovuje, je Slyšel jsem sovu zavolat své jméno.
Děkuji za rozhovor a přeji dobré další putování.