Umět se radovat z maličkostí

Paní doktorko, nemohu nezačít těmi dvěma póly našeho života: léčíte lidi na jeho počátku, co Vás vede k podpoře úplně opačného druhu péče?

Než začnu odpovídat, musím trošku poopravit Váš úvod: rozhodně si tedy nepřipadám jako něčí vzor. (Snad jen pro své děti). Nejsem ani majitelem či ředitelem žádné prosperující organizace, mé příspěvky se, myslím, neliší od standardních přispěvatelů. Ale proč to všechno dělám je nasnadě:

Pracovně se starám o děti do prahu dospělosti. A snad proto, že naší rodině chybí ten druhý pól – prarodiče — mám prostě potřebu to nějak vrátit. Velmi intenzivně si uvědomuji konečnost života (i v dětské ordinaci na ni narazíte) a tak bych všem přála, aby ten konec byl právě takový jako ten začátek – v kruhu blízkých, s jistou dávkou radosti (z přítomnosti blízkých).

Na webu máme již několik let stránku nazvanou nezavírejte oči, někdy máme pocit, že do světa troubíme zbytečně. Vy jste ale přesně ta, která oči nezavřela a nám je to oporou a radostí v práci. Co to osobně přináší Vám?

Před lety se ve schránce mé ordinace objevil váš letáček Nezavírejte oči. Ač mám ve zvyku obvykle bez čtení letáčky vyhazovat, tady jsem to neudělala – a dobře jsem udělala. Nemůžu přeci zavřít oči před tím, co mě, mé blízké, mé děti čeká. Bez výjimky. Nás všechny. A pak prostě ta potřeba udělat radost tam, kde je to smysluplné – a to tady předpokládám je (i když to vypadá možná prapodivně, ale mně to radost přináší).

Tu radost z Vás cítím. Reagujete na všechny naše nápady a výzvy, občas pošlete povzbuzující psaní, dokonce jste k tomu trochu přizvala své dva syny. Proč?

Protože v naší rodině chybí oboje prarodiče. Děti je už nepoznaly a mně to moc chybí. A já chci, aby si děti uvědomovaly, že stáří tu je, že i my jednou budeme staří, že to není období života, kdy se někdo někam odkládá, ale kdy je potřeba se o dotyčného postarat úplné stejně, jako se teď já a můj muž staráme o ně. Já nemám, komu předávat tu starost z dětství, snad tedy synové pochopí, že to tak je správné.

Mluvily jsme teď především o dárcovství. Mne by ještě zajímalo, jestli se svými syny mluvíte i o konečnosti našeho života, jestli jste třeba s nimi četla knížku Když Dinosaurům někdo umře a jak ji vidíte Vy, člověk, který je s dětmi celý den.

Vaši knížku samozřejmě v knihovně  máme. Starší syn (10 let), který je ve věku, kdy si děti už uvědomují konečnost života, si v ní čte sám a občas přijde s dotazem, který zodpovíme. Jednáme s dětmi velmi otevřeně ve všech otázkách a snažíme se, úměrně jejich věku, jim odpovídat tak, aby to pochopili. Ten mladší (8 let) je ještě v kategorii dětství, kdy to bere jinak. Ale ta kniha je dobrým vodítkem. Několikrát jsem už na ni odkázala v ordinaci, když rodiče tápou, jak dítěti pomoci překonat ztrátu dědečka nebo babičky, kteří odešli. Jak zvládnout první velká truchlení.

V ordinaci nemáte jen děti, ale i jejich rodiče. Zdá se mi, že náš vztah ke konečnosti a křehkosti našeho života se dá sledovat už od jeho počátku … Jak vidíte ze své ordinace naši společnost v tomto ohledu?

Křehce. Víte, tam kde je stabilní klasická rodina, myslím, že to není problém. Přijde smutek, truchlení a všichni jsou si oporou. Ale pak je tu druhá skupina „rodin“: ty, kde každý člen má jiné příjmení, několikero tatínků, maminek, tet, strejdů…  Tam, kde se o dítě strkají, kde si přes ně vyřizují své účty, tam je to těžké. A křehké. Rodiče mnohdy do ordinace přicházejí jako k vrbě a  myslí si, že doktor mávne kouzelným proutkem, přivolá psychologa a já nevím koho ještě a ono se to vyřeší. Nevyřeší. Jen to odskáčou děti. Mám pocit, že někteří lidé utíkají v tom závodě jménem život od první překážky a neumějí se poprat, vydržet, být vlídní, vstřícní.

**A na závěr tři přání, co byste přála lidem kolem sebe?

**Toleranci. Empatii. Umět se radovat z maličkostí.

Děkuji za rozhovor!