Marginálie březnová, aneb panychida za umírající slova

Ale nejen lidské bytosti a jejich části umírají a zaslouží si panychidy. Též řeč a slova, ba písmena umírají. V dnešní době jejich inflace, inflace řečí zaneřáděných, zneužitých a toxicky infikovaných možná nevíce než v dobách minulých, zato nakynutě multiplikovaných médii, se však jejich smrti – smrti slov, vět ani celých sdělení – vesměs nijak neželí. Ostatně oč symbolicky snadnější je „popravovat“, odesílat do nebytí písmena, slova, řádky počítačovým dylítem než bylo dříve umrtvovat je rituálem kaligrafického škrtání, gumování či přepisování zachovávajícího kultivovanost korigované stránky. Pohřebiště umrtvených znaků přeměněných přeškrtnutím ve vlastní pomníčky nahradil počítačový dylít nicotou neexistence – jako by bylo bývalo nikdy nebylo. Píšeme, tiskneme a tištěné ničíme po libosti, neprodejné výtisky mizí ve stoupách, ostatně papír unese vše a nic není starší a zbytečnější než včerejší noviny a přečtené bestselery.

Jak vzdálený se dnes jeví vztah judaismu k písmenům, jež „existují nezávisle na inkoustu, papíru i slovech, jsou více než znaky pro zvuky – jsou symboly, jež existovaly již před stvořením“. Jak jinak pak zní, že na počátku bylo slovo! Dokladem posvátného vnímání písmen je v židovské tradici příběh o Rabbim Channanijáši ben Teradjonovi, který byl upálen na hranici obtočený svitkem Tóry. Když v plamenech umíral, zvolal jeho žák: „Mistře! Co vidíš“ A Rabbi odpověděl: „Pergamen hoří, ale písmena letí k nebesům.“ Cituji z Knihy písmen – mystického výkladu hebrejské abecedy od Lawrence Kushnera (Praha: Půdorys, 2003). My dnes nepohřbíváme své posvátné texty a zřejmě nesoudíme, že písmena z textů pálených stoupají do vyšších sfér.

 Ale nechci psát panychidu za spálená, rozmočená či dylítovaná písmena. Chci ji psát za jedno slovo, na jehož pozoru hodné zavržení ba pohřbení jsem upozornil již před lety v jiném fejetonu. Tím slovem je téměř. Vždycky jsem je chápal jako ucelující protiklad slova necelý. Obě slova dodávají kvantitativním údajům osobní hodnocení mluvčího: „Ten nešťastník dřel celý den a vydělal si necelou stokorunu. “ „Ten šťastlivec vsadil a vyhrál téměř milion“. Téměř je ocenění, uznání, podivení, obdiv,  pohled vzhůru. Necelý – je prostě necelý, něco mu schází, je to nedokonalé, nedostatečné, neúspěšné, je to pohled dolů nebo je to nějak hrozně málo: „Do konce zbývá již jen necelých 5 minut“ – hrozně málo času na dotažení úsilí, na úspěch.

Naše doba slovo téměř odvrhla – alespoň ústy redaktorů a moderátorů. Svým způsobem slovo téměř umřelo a bylo nahrazeno – bohužel necele. Opakovaně mne to tahá za uši: „deficit toho či onoho rozpočtu je necelých 100 miliard“ – necelých, tak nějak to tedy ani nestojí za pozornost, stejně jako necelých sto tisíc nezaměstnaných nebo necelých sto mrtvých při nějakém neštěstí. Taková zvláštní pýcha Brouka Pytlíka, „pchá, co vy  mně budete povídat, nějakých umrněných sto mrtvých, to já vám viděl masakry, hekatomby mrtvol, to jsou teprve oběti s velkým O“. Velká doba – a my, lidé současní, jinou než velkou dobu žít nechceme, odmítáme a neumíme – alespoň ve virtuálním světě mediální reality – velká doba si žádá velké činy, velké oběti, velké – velké všechno, tak velké, že všechno je jaksi nedostatečně necelé.

Smrt jednoho slova o pěti písmenech se mi stala symbolem doby. Takovým, že bych mu rád chodil na Dušičky zapálit na hrob svíčku. Mám ho totiž rád; je takové lidské, chápající a konejšivé – „nic si z toho nedělej, téměř jsi to dokázal, příště se ti to určitě povede.“ A je plné pohnutí i údivu skoro dětského – „páni, lidi, ten hvězdolet téměř vzlétnul, já to viděl“, „lidi, sice jsme prohráli, ale téměř jsme vyrovnali, měli jste to vidět, jak je naši šturmovali“, „bylo to strašné neštěstí – téměř všichni zahynuli“.

Svět necelých sto miliard dluhů je nudný, znuděný a unuděný. Tak nějak necele za něco stojí. Svět téměř pulzuje životem, úžasem, překvapením, vděčností a dětskými nadějemi. Nevím, proč jsme ho museli zabít a bojím se orwellárny, v jejímž newspeaku není pro ně místo. Geniální Chesterton kdysi napsal, že „svět nezahyne na nedostatek divů, ale na nedostatek údivu.“ Smrt téměř je závažným projevem tohoto hynutí – a s údivem mizí i krása, víra, opakovaně zmiňovaná naděje. Vše je takové nijace necelé – asi i zázraky. A židovská tradice učí, že „když dojde k zázraku a nikdo si jej nevšimne, jako by se nestal; u každého zázraku je třeba alespoň jednoho člověka, který by jej zažil“. A právě schopnost oslnivých mimořádných zážitků s téměř ztrácíme – téměř, či necele?

V nijace necelém světě vlastně nestojí zato o cokoliv necelého usilovat, za nic bojovat a přinášet oběti. Podle toho to ovšem s námi dopadne. Takže možná – zkusme téměř zresuscitovat. Vždyť leckdy leccos téměř ztracené se ukázalo být ztracené jen necele.