Péče o umírající z pohledu vaišnavského hinduismu a ajurvédy

Velká Británie představuje etnicky a nábožensky velmi rozmanitou společnost, která zahrnuje i početnou hinduistickou komunitu. Jako poradce v duchovních otázkách a ošetřovatel v Hospici sv. Kryštofa v Londýně Henry T. Dom využívá svoje zkušenosti, aby pomohl naplnit duchovní potřeby pacientů a rodin, jejichž pohledy na smysl života a smrti se někdy navzájem výrazně liší. Vedle toho se angažuje ve zlepšování paliativní péče v Indii, kde se pokouší vytvořit jednotku paliativní péče v nové nemocnici v Mumbai, a je rovněž jedním ze zakladatelů hospice ve Vrndavanu, malé vesnici v severovýchodní Indii.

***Jak byste vymezil duchovnost?

***Duchovnost se vzpírá jednoduché definici. Nenáleží pouze těm, kteří patří k nějakému náboženskému uskupení. Duchovnost může existovat bez náboženství, ačkoliv naopak to neplatí. Myslím, že duchovnost je od narození součástí každé živé bytosti a lze ji rozvíjet prostřednictvím nějaké praxe.

***Jaký je podle Vás rozdíl mezi náboženstvím a duchovností?

***Náboženství zahrnuje nějakou konkrétní formu, nějaký konkrétní vzorec chování či disciplínu, kterou je třeba naplňovat. Působí zvenčí a patří k němu veřejné vykonávání určitých praktik, které jsou výrazem nějakého veřejně přístupného myšlenkového systému. Duchovnost je otevřenější a méně dogmatická a zahrnuje též učení a změnu: představuje pohyb zevnitř ven v rámci procesu personálního vývoje a rozvíjení určitých vztahů. Člověk se může rozvíjet duchovně prostřednictvím náboženské praxe, ale ta není k duchovnímu růstu nezbytná. Duchovnost se může projevit ve schopnosti milovat i být hoden lásky, v objevení účelu a smyslu vlastního života, v pocitu sounáležitosti nebo v tom, že dokážeme být sami sebou.

***Jaké jsou podle Vás hlavní problémy, se kterými se potýkají profesionální poskytovatelé paliativní péče, když mají vyjít vstříc duchovním potřebám umírajících pacientů?

***Myslím, že neexistuje dostatečné pochopení rozdílu mezi duchovní a náboženskou (či pastorační) péčí. Duchovní péče je dílo srdce poté, co hlava splnila svůj úkol. Duchovní péče je středem paliativní péče, ale ti, kdo pracují ve zdravotnictví, často nemají dostatek zkušeností a praxe, aby dokázali rozpoznat duchovní potřeby pacientů a aby se jim začali věnovat. K tomu, aby lékař či pečovatel mohl nabídnout odpovídající duchovní péči, musí se nejprve zabývat sám sebou a vlastní spiritualitou. Pro profesionály, kteří se skrývají za neosobními rolemi a odborností, může být ale někdy bolestné podívat se do vlastního srdce a duše. Duchovní péče vyžaduje velmi dobré vztahy s pacientem a dobře vyvinuté schopnosti naslouchat a poradit. Pacienti si často stěžují, že pracovníci ve zdravotnictví jsou příliš profesionální a že jim chybí lidský přístup. Duchovní péče je často přehlížena a je v podstatě nepřítomná ve standardním lékařském plánování péče pro umírající pacienty a pro příbuzné a blízké zemřelých.

***Co by se dalo udělat pro to, aby moderní zdravotnictví a ti, kdo v něm pracují, byli vnímavější k duchovním potřebám pacientů a jejich rodin?

***Všichni, kdo pracují ve zdravotnictví, by měli projít vzdělávacím kursem, ve kterém by se seznámili s univerzálními principy duchovní péče, jak se jí rozumí na Západě i na Východě. Ta je jádrem paliativní péče. Podle ajurvédy není paliativní péče pouze pro ty, kdo trpí nevyléčitelnou nemocí v terminálním stadiu, ale měla by být součástí péče o všechny, kdo jsou nemocní, duševně nebo fyzicky.

Lidé ve zdravotnictví by měli s ohledem na své pacienty, a zvláště na ty, kteří nemají křesťanské či vůbec náboženské zázemí, rozšířit horizonty svých vědomostí, aby jim dovolily pojmout i to, co nabízí východní filosofie, náboženství a kultura vůbec. Duchovní péče je nejúčinnější a dosahuje největších hloubek, když se neváže na nějaký konkrétní myšlenkový systém. Pacienti, na které padne úzkost, si začínají klást otázky, proč jsou to zrovna oni, jak si to zasloužili, za co jsou trestáni. Věřím tomu, že duchovní péče, která je pokračováním pastorační péče, je nejúčinnějším prostředkem, jak nemocnému člověku ulehčit od tohoto typu utrpení.

***Jakým způsobem posuzujete pacientovy duchovní potřeby?

***Zeptám se jich, k jakému náboženství se hlásí, zda patří do nějaké církve, zda jsou ve styku s nějakými představiteli své církve a zda by si přáli v určitou chvíli se s nimi spojit. Zeptám se jich také, zda by si přáli, aby se jejich náboženství nějak projevilo v péči o ně, zda by si přáli mluvit s kaplanem, zda by se chtěli účastnit bohoslužeb. Co se pak týče jejich duchovních potřeb nezávisle na náboženství, snažím se zjistit, zda se cítí osamocení, zda jsou smíření, nebo naopak cítí hrůzu tváří v tvář představě, že zemřou. Ptám se jich na to, v co doufají, jak chápou vlastní nemoc, co pro ně znamená život a co smrt a případně, pokud se naskytne vhodná chvíle, zda věří v nějaký posmrtný život. Zkouším zjistit, jak si váží sami sebe a zda jsou spokojení s tím, kam během vlastního života došli. Ptám se jich také, zda si můžeme promluvit o tom, co pro ně znamená jejich tělo.

***Jak byste doporučoval, aby takový rozhovor mezi zdravotním pracovníkem a pacientem probíhal?

***To není snadná otázka, protože je tolik „metod“, kolik je pacientů. Rozhovory mezi poradcem a pacientem jsou spontánní a důvěrné. Každý pacient je jedinečný a poskytování duchovní péče nelze podřídit nějakým rigidním a neměnným pravidlům. Existuje něco jako základní rámec, ale jak ho vyplníte, záleží na čase, místě, okolnostech a člověku samotném. Potřebujeme výzkum, který by upevnil tento rámec, který je nezbytný pro vytváření plánů duchovní péče. Klíčem k úspěšnému duchovnímu poradenství je umět naslouchat, umět se dotknout, umět mlčet a sdílet. Jak říká indické přísloví: bůh nám dal jedna ústa a dvě uši, abychom mohli dvakrát víc naslouchat než mluvit.

Obecně myslím platí, že nejlepším způsobem, jak vést takové rozhovory, je neschovávat se za vlastní status, kvalifikaci a odbornost, ale spíše se postavit pacientovi na roveň, být lidský, jednoduchý, upřímný, starostlivý, nehodnotící a rozumějící. Musíte pacientovi nabídnout perspektivy, které v nich budou podněcovat naději, a k tomu je třeba se seznámit s tím, čemu věří, pokud něčemu věří, a případně je konfrontovat s vašimi vlastními zkušenostmi a názory. Vaším cílem přitom není poskytnout řešení nebo spekulovat, ale spíše podněcovat pozitivní myšlenky a vzpomínky. K tomu ale musíte mít k dispozici čas.

Když kladete otázky ohledně náboženství, musíte být věcní. Jsou objektivní otázky, na které lze dát objektivní odpovědi. Je třeba být otevřený, nehodnotící a povzbudivý, aby druhý člověk vyjádřil svoje náboženská přání. Chcete-li pak proniknout k duchovním potřebám lidí, naslouchejte a nemluvte příliš. Jde vám především o to odkrýt vše, co vyjadřuje naději, pocity zbytečnosti, smyslu, účelu, ztráty, iz

olace a opuštěnosti. Cestou k tomu, jak se lidé cítí a jak smýšlejí, je také řeč těla a podobné způsoby výrazu, jako je potřeba odstupu nebo špatný oční kontakt.

Umírající lidé se často svoji touhu po duchovní útěše snaží skrýt. Pak je na pečovateli, aby poskytl takové množství a takový typ informací, které pacient dokáže přijmout a které mu budou ku prospěchu. Pocit spokojenosti pacientů ostatně nepramení vždy z toho, co je obsahem vašeho sdělení, ale z toho, že navážete vztah vzájemné důvěry díky tomu, že se sami svěříte. To samozřejmě neznamená, že bych sám od sebe pacientům, kteří jsou doma v západní kultuře, líčil myšlenky vaišnavismu a ajurvédy. Dělám to pouze v situaci, kdy dochází ke skutečné výměně názorů. U hinduistických pacientů je tomu samozřejmě jinak.

***Mohl byste pro nás, kdo nejsme obeznámeni s principy vaišnavského hinduismu a ajurvédy, stručně shrnout, jaký je jejich pohled na duchovní péči?

***Duchovní péče v hinduistické tradici začíná v okamžiku početí a pokračuje celý život až do života dalšího. Stručně řečeno, je to péče, která se soustředí na určité rituály a na určitá svěcení neboli samskary, které mají přispět k blahu praktikujících a podpořit jejich duchovní růst. Bhagavadgíta, která je pro hinduisty základním náboženským textem, učí, že „pro duše neexistuje ani narození, ani smrt“ a „podobně jako vtělená duše neustále postupuje v tomto těle z jednoho věku do druhého, přechází po smrti do jiného těla. Rozvážný člověk není takovou změnou zaskočen.“ Proto při provádění rituálu antyesti, neboli pohřbu, který je posledním rituálem v životě hinduisty, pozůstalí žehnají smrti pro příští blaho zesnulého. Smrt je prostě biologická událost, v níž se duše osvobozuje od těla, s nímž byla dočasně spjata. Hinduisté věří, že příští zrození odvisí od celku jejich jednání, tužeb a myšlenek v minulých životech. Utrpení je považováno za důsledek špatných činů či karmy, ale také za nevyhnutelnou součást života, kterou je třeba trpělivě snášet. Kvalita smrti je dle hinduistů závislá na kvalitě života, takže duchovní praxe je důležitá pro život, pro smrt i pro přechod do dalšího těla.

Hinduista věří, že člověk musí žít takovým způsobem, aby když umírá, si toho byl vědom – to je podle nich dobrá smrt. Proto kladou takový důraz na denní dodržování obětí, na uctívání, správné jednání a myšlení na boha nebo bohy. Věří, že smrt má člověk přijmout dobrovolně a v pokoji. Má opustit materiální tělo s božím jménem na rtech a v srdci. Není-li toho umírající člověk schopen, pak je úkol příbuzných, přátel nebo duchovního mistra zpívat a číst z posvátných spisů.

Skutečnost, že duchovní identita člověka přetrvá fyzickou smrt, poskytuje hinduistovi tváří v tvář smrti útěchu.

***Jaký by měl být přístup pracovníka ve zdravotnictví na Západě například k starší hinduistce? Jak by měl začít rozhovor o jejích duchovních potřebách či jak by jí mělo být umožněno, aby takový rozhovor mohla sama začít?

***Před samotným setkáním by bylo nutné dozvědět se co nejvíce o jejím společenském, psychologickém, náboženském a kulturním zázemí. Je také vhodné kontaktovat rodinu, protože hinduistka bude obvykle srozuměná s tím, že rodina udělá řadu rozhodnutí za ni. Při péči o ni by měl být brán ohled na kulturní specifika, což se konkrétně týká toho, co je pro ni tabu, jakým způsobem se jako hinduistka vztahuje k cizím osobám, zejména mužům, do jaké hinduistické sekty patří, jakými pravidly se řídí při stravování a tak podobně. Samotný rozhovor pak nemusí obsahovat eufemismy, jak je tomu často v případě nehinduistických pacientů. Hinduista má k umírání a ke smrti velmi otevřený přístup.

Jedna z nejdůležitějších věcí pro hinduistku bude, aby se mohla připravit na opuštění těla s myšlenkami soustředěnými na boha. Pokud toho sama není kvůli nemoci schopná, je důležitý úkol jejích blízkých zajistit, aby prostřednictvím sluchu (smyslu, který si umírající uchovávají nejdéle) měla možnost soustředit svoje myšlenky tímto směrem. Toho může být docíleno rituálním zpěvem, čtením posvátných spisů nebo hraním na nástroje, skrze něž dochází k zvukovým vibracím umožňujícím přístup k transcendentnímu. K dalším důležitým úkonům patří smáčení čela posvátnou vodou, vkládání posvátných lístků do úst a náhrdelníků kolem krku. Hinduistka by se přednostně starala o přípravu na smrt popsaným způsobem, zatímco typický pacient ze Západu by měl během procesu umírání asi především na paměti svoje pohodlí a léčbu bolesti. Hinduistický přístup by kladl důraz na duši, na rozdíl od obvyklého západního důrazu na tělo a rodinu, přátele, případně domácí zvířata, která po pacientovi zůstanou.

***Mohl byste pro srovnání říci, jak by se mělo přistupovat k duchovním potřebám pacienta ze Západu – Evropana nebo Američana – který nevěří v boha?

***Dle mojí zkušenosti ateisty nezajímá otázka posmrtného života. Jim jde hlavně o to, aby necítili bolest. Někdy chtějí, aby v okamžiku smrti nebyli při vědomí, a kladou důraz na to, aby byli smíření sami se sebou, se světem, s ostatními. Když se na to podívám z hlediska ajurvédy, které je mi vlastní, mohou mít ateisti s umíráním největší problém, protože to pro ně může být chvíle velkého boje mezi nevyvinutým duchovním intelektem a vyvinutým tělesným intelektem. Duchovní poradce má za úkol pomoci pacientovi v navození takového duševního stavu, ve kterém by se cítil spokojen a smířen. To dá ovšem často ohromnou práci, protože ateista je velmi vázán na materiální stránku věcí, která je pro něj jedinou realitou.

***Ve Vašem hospici v Indii je předchůdné plánování duchovní péče klíčovou součástí celkového plánu péče a má stejnou důležitost jako lékařský plán. V čem je duchovní plánování specifické?

***Předchůdný plán duchovní péče jako takový je na ostatních plánech nezávislý, uplatňován je ale v návaznosti na ně. Představuje jednu část celostního přístupu k pacientovi. Cílem je rozšířit duchovní sebevědomí pacienta prostřednictvím jeho vlastního duchovního, náboženského či kulturního zaměření a praktikování, a to pod vedením duchovního poradce, což je buďto kněz nebo bráhman. Třebaže je to plán naplňovaný poradcem na duchovní péči, je ovlivněn podněty ostatních disciplín, které reprezentují ostatní členové pečovatelského týmu. Plán se opírá o informace shromážděné během pohovorů s pacienty, s jejich příbuznými, s poskytovateli péče a duchovními či církevními představiteli, kteří mohou rozumět jeho náboženským, psychosociálním a kulturním potřebám. Nejprve se vymezí, co jsou pacientovy silné duchovní vazby, jak je pacient udržuje prostřednictvím rituálu, bohoslužeb či svátostí a jak mohou přispět k péči o pacienta. Pak se určí i to, kde pacient duchovně strádá a jakým způsobem může multidisciplinární tým přispět k odlehčení tohoto strádání. Celý plán je neustále přehodnocován, aktualizován a přizpůsobován vzhledem k přáním pacientů a jejich příbuzných. Je to ale především pacient, kdo se podílí na naplňování a rozvíjení tohoto plánu. Když odejde z nemocnice domů, plán se v souladu s jeho přáními pozmění. Usilujeme o to, aby kontakt s pacientem nebyl přerušen po jeho odchodu domů a podobně i v případě příbuzných, když pacient zemře.

***Jak hinduisté vysvětlují důvody nemoci?

***Nemoc je projevem nějakého nesouladu v rodině i v pacientovi samém. V případě Inda je tedy prvním krokem lékaře zjistit, jak vypadají vztahy v rodině a jak pacient vnímá svoje postavení vůči bohu či bohům. V Indii je pacient přímo dotázán na svoje základní principy a hodnoty a na to, jak vnímá svoji skutečnou podstatu. Týká se to rozdílu mezi látkou a duchem, povahy věčného života, individuálního chápání karmy, povahy boha. Pak dojde k přehodnocení pacientových povinností vzhledem k jeho aktuální situaci a nakonec se prostřednictvím praxe bhaktijógy, mantrické meditace a karma jógy (která spočívá v službě rodině a celé komunitě) bude usilovat o nastolení rovnováhy a harmonie v pacientově životě.

***Jak ale pacient a rodina v Indii pohlížejí na to, když bolesti přetrvávají a smrt se blíží, přestože byl nesoulad v rodině vyřešen?

***Vysvětlení a přijetí nemoci, bolesti i smrti je zakotveno hluboko ve způsobu, jak je chápán zákon karmy – člověk sklízí, co zasel, pokud to zjednoduším. Zákon karmy (akce a reakce) je ovšem nesmírně komplikovaný. Vyřešení nesouladu má pouze ulevit fyzické bolesti, a učinit tak proces umírání snazší. Z hlediska ajurvédy jsou utrpení i bolest v nějaké míře přítomny v každém případě.

***Existuje v ajurvédě něco jako léčení, které by nebylo zaměřeno na odstranění nemoci?

***Ano, duchovní léčení. Na ně dojde, když je pacient při vědomí. Pak se postupuje výše zmíněnými způsoby za účelem upevnit pacienta v myšlenkách na boha. V indických posvátných spisech stojí, že když člověk myslí na boha v okamžiku smrti, dospěje k němu. A to je cíl všech hinduistů. Není-li to možné v tomto životě, budete mít příležitost díky převtělení duše, protože vaše příští zrození bude lepší než to, které právě opouštíte. To však závisí na kvalitě uvědomění v okamžiku smrti.

Tělo může být na nějaký čas vyléčeno, ale o ducha je třeba pečovat. Duchovní léčba znamená, že se duše vrátí na místo, odkud vyšla: do duchovního světa, kde neexistuje dualita, a to skrze znovunavázání zapomenutého vztahu k bohu. To se může stát pouze v případě, kdy dojde k odloučení od materiálního světa.

***Jak toto chápání léčby dodává lidem síly na konci života?

***To se stane, když všechny smyslové cesty, které si nemocný člověk ještě uchoval, jsou soustředěny na bhakti-jógu, zbožnou službu bohu prostřednictvím zpívání manter, ochutnáváním svěcených pokrmů, pohledem na obrazy boha a jeho či jejích průvodců, nasloucháním speciálním tónů, dotekem náboženských předmětů, čtením svatých knih, čicháním obětin určených bohu, jako jsou květiny. Naplnit se tímto způsobem umožňuje zmírnit fyzickou, emocionální i duchovní bolest. Je prostě třeba zduchovnit atmosféru, v níž pacient umírá.

***Jak by se měly změnit západní nemocnice či hospice, aby dokázaly vytvořit prostor pro tyto názory a tento druh praxe?

***Západní nemocnice nebo hospice by měly být místy, kde budou vnímány kulturní, náboženské a duchovní potřeby pacientů. Měly by být schopny:

• zahrnout rodinu do fyzické péče o pacienta

• vytvořit podmínky, které budou obdobou domácího prostředí

• umožnit různé kulturně podmíněné způsoby stravování

• dovolit pacientům a jejich rodinám, aby přizvali k duchovní péči osoby k tomu určené

• přizpůsobit kapli či modlitebnu tak, aby v ní mohli praktikovat také nekřesťané

• vytvořit prostředí, které bude méně institucionalizované

Pokud zdravotní pracovníci ukáží zájem o víru a kulturu svých pacientů, je to cesta k vytvoření skutečného vztahu.

Pak lze uvažovat o dalších drobných změnách. Bylo by snad možné přestat užívat výlučně bílé ložní prádlo, vytvořit osobnější prostředí okolo lůžka a umožnit pacientům poslouchat hudbu. Pak také vytvořit lůžková oddělení o menším počtu pacientů a umožnit rodinám a přátelům zůstat přes noc. Multidisciplinární tým by měl být malý, ale efektivní a měl by působit více osobně, například tak, že nebude používat uniformy. Myslím, že by bylo užitečné zavést také různé komplementární terapie, které by postupně zahrnuly i ajurvédu či některé druhy jógy.

Například v Hospici svatého Kryšofa v Londýně jsou zaměstnanci stále ve styku s duchovními představiteli různých náboženství a vyznání, která se vyskytují v naší místní komunitě, účastní se setkání různých náboženských skupin, snaží se podílet se na oslavách různých náboženských svátků, které pacient slaví, a navštěvují místa bohoslužeb. Žádáme po rodinách, aby nám sdělili zvláštní přání pacientů týkající se duchovní a náboženské praxe. Představitelům jednotlivých náboženství stejně jako rodinám dovolujeme provádět neformální rituály u lůžka a naše kaple je místem, kde jsou vedle sebe k vidění spisy a obrazy všech hlavních náboženství.

Zdroj: Dom H., Vaisnava Hindu and Ayurvedic Approaches to Caring for the Dying: An interview with Henry Dom, by AL Romer and KS Heller, Innovations in End-of-Life Care, 1999;1(6), www.edc.org/lastacts