Nejsem schopna se vyrovnat a smířit s maminčiným odchodem už třetím rokem. Existuje nějaká rada?
Dobrý den! Využila jsem této poradny už v září loňského roku a znamenalo to pro mě mnoho - jednalo se o dotaz na antidepresiva "proti zármutku". Protože (aspoň na první pohled) jsem schopná normálně fungovat, rozhodla jsem se zkusit to bez léků. Stejně by asi jen odsunuly můj problém: jde o to, že nejsem schopná vyrovnání a smíření, ačkoliv od maminčina odchodu už plyne třetí rok. Sice se už nevyhýbám lidem ale přece jen je mi ze všeho nejlíp, když mohu večer usnout a na chvíli o sobě nevědět. Pokud mám tu možnost, ráda si zdřímnu i přes den, vyhovuje mi samota a klid. Mám ovšem rodinu a zaměstnání, obojí zvládám. Úzkostlivě se vyhýbám všem asociacím, památky na maminku mám uložené a nedívám se na ně, vyhýbám se zdaleka ulici, kde jsme bydleli, vyhýbám se setkání s našimi někdejšími rodinnými známými a přáteli a dělá mi neskutečné potíže jít na hřbitov - z toho mám výčitky a jsem znepokojená, zpočátku to sice bylo bolestné, šlo to. Zkusila jsem tak jako dřív jet na pár dní dovolené do města, kde mi bývalo s rodiči o prázdninách vždycky dobře a kam jsem jezdila se svým synem (dnes 14) i v době, kdy už tatínek nežil a maminka už nemohla jezdit nikam. Ale letos musím jinam, všichni mi radí, že mám "udělat tlustou čáru" a zaměřit se jen a jen na budoucnost, že si mám nabrat nějaké aktivity, myslet na prospívání a budoucnost svého syna a nehledět do minulosti, že je to morbidní. Bohužel, podařilo se mi nevhodně vzpomínat a mluvit o mamince na srazu kolegů z fakulty a nejradši bych se neviděla - vzbudila jsem rozpačitou reakci a připomínky, že oni mají také problémy a nemluví o nich. Za psychiatrem se bojím jít, mohlo by se to dozvědět moje pracoviště (moje práce je vysoce kvalifikovaná a velmi odpovědná, zde není na místě psychická labilita). Se vzpomínkami na maminku jsem narazila i v křesťanském prostředí, i tam jsem vzbudila rozpaky a skoro pohoršení, že se neumím vyrovnat s během světa...Nejhorší je si přiznat, že to není jen stesk a lítost po mamince, ale že jsou to i bolavé vzpomínky na nevyřešené konflikty, stesk po něčem, co mi proklouzlo mezi prsty. Existuje tady vůbec nějaká rada?
Moc děkuji za Váš čas a zdravím.
Magdalena
Vážená Magdaleno,
jedno ze slov, které charakterizuje Váš současný stav, by mohlo být nespokojenost. Jste nespokojená s tím, že od odchodu Vaší maminky „už plyne třetí“ rok — a Vy jste se s ním nesmířila, máte „potíže jít na hřbitov“, „nevhodně vzpomínáte“, svým jednáním vyvoláváte „rozpaky a skoro pohoršení“.
Druzí Vám říkají, co dělat – tedy „tlustou čáru“, ale Vy toho nejste schopna…
Chtěl bych změnit téma a zeptat se Vás, s čím v této části svého života spokojená jste. A dovolím si Vám dát nápovědu. Stačí, porovnáte-li si svůj současný dotaz s dotazem, který jste učinila před dvěma lety. Nebo zůstaňme v přítomnosti: Mohla byste být spokojená s tím, že jste odolala užívání antidepresiv, že jste si přiznala právo na samotu a klid, že zvládáte rodinu a zaměstnání? Ještě je tu jeden důvod ke spokojenosti: roste Vaše schopnost uvědomovat si souvislosti. Mám na mysli postřeh, čemu všemu se vyhýbáte, nebo závěrečnou poznámku o stesku, lítosti… ale i „nevyřešených konfliktech“. Co když Vás i tyto konflikty vracejí zpět? Odvážně jste si je přiznala. Dokázala byste o nich – tak jako o svém smutku – s někým mluvit? Když to zkrátím, doporučil bych Vám vrátit se do psychoterapie (pokud možno i ke stejnému terapeutovi /stejné terapeutce); podle mne z ní dnes můžete získat mnohem víc než dřív.
Magdaleno, mám pro Vás ještě jedno varování: všiml jsem si, že názor druhých lidí je pro Vás stále dost významný. Jako by dokonce existoval i požadavek, že se jím máte řídit. Neexistuje. Rady druhých váží setinu toho, co objevíte Vy sama. (Což je také rada, uznávám.)
Přeji Vám více spokojenosti a lehkosti
Martin Jára
Dotaz zodpovídá
