Maminka umírala a já jsem utekla nemohla jsem jen sedět a dívat se, jak umírá. Teď mě to moc trápí.
Dobrý den,chci poprosit o vysvětlení mého chování.S maminkou jsem měla vždy moc pěkný vztah,vždy jsme si navzájem pomáhaly i v době její těžké nemoci,rakovina plic,jsem se opravdu snažila být jí oporou.Chodila jsem sní na některá nepříjemná vyšetření,volala na výsledky,komunikovala s lékaři,bylo to ubíjející,psychicky náročné,ale já do poslední chvíle věřila na zazrak.Po více než roce zemřela v nemocnici kde chtěla sama být protože se jí špatně dýchalo.Chodila jsem za ní každý den,i ten poslední,ale když jsem ji uviděla hned mi blesklo hlavou že asi umírá,já jsem spanikařila,vůbec jsem nevěděla co mám dělat,chvíli jsem běhala kolem postele,dala jí napít,pusu a utekla jsem.Nemohla jsem jen tak sedět a dívat se jak umírá,to jsem prostě nezvládla.Vím že jsem selhala v té nejdůležitější chvíli a moc mě to trápí,ale nic s tím už nemůžu udělat.Děkuji za odpověd.
Píšete o svém zklamání a pocitu selhání z toho, co se s Vámi dělo a jak jste se chovala v posledních chvílích života Vaší maminky, o kterou jste do té doby tolik pečovala.
Vážená paní Šárko,
nejdříve Vám chci vyjádřit obdiv a úctu za to, co jste pro maminku udělala a jak jste ji doprovázela skutečně až na práh smrti.
Chci Vás ale také podpořit, abyste mohla přijmout to, čemu možná nerozumíte a co považujete za svou chybu. To, co popisujete — že jste zpanikařila, běhala a nevěděla, co máte dělat, utekla… — je jedna z typických reakcí člověka, který se ocitl v situaci, která ho děsí a na kterou nemá žádný “návod”. Takové reakci se říká “akutní reakce na stres” a je to vrozená záležitost, něco, co máme všichni společné.
Je jasné, že i když jste věděla, že se blíží maminčin konec, stejně jako my všichni ostatní jste nebyla na tu chvíli připravena — na to se prostě nedá připravit. Nemáme najednou nic, čeho bychom se mohli chytit, a je velmi pochopitelné, že v takové chvíli máme tendenci utéct. Takovou reakci nemůžeme ovlivnit, není řízená vědomě. Chci Vás tedy podpořit v tom, abyste “přehodnotila” své vnímání Vašeho chování — z něhož je jen patrné, jak moc jste měla maminku ráda a bála se její smrti.
Dovolím si napsat i to, že pevně věřím tomu, že maminka si velmi dobře uvědomovala Vaši projevovanou lásku i ve chvíli loučení a určitě jste ji nijak nezklamala, možná jste pomohla pokojně odejít i jí — nemusela vidět Vaši bolest a strach.
Na tomto portále v části Pro pozůstalé najdete text, který by Vám také mohl pomoci rozumět tomu, co se Vám nyní děje.
Vážená paní Šárko, moc na vás myslím a posílám podporu a přání síly a důvěry — i v sebe samu.
Ilona Peňásová
Dotaz zodpovídá
