Možnost vyjádřit přání, aby nebyla zahájena kardiopulmonální resuscitace
Dobrý den, jakým způsobem může člověk u nás vyjádřit své přání DNR, ale pouze v případě dlouhodobého bezvědomí,těžkého poškození mozku nebo s rizikem těžkých zdravotních následků? Děkuji za odpověd
Ptáte se na možnost vyjádřit předem své přání, aby nebyla zahájena kardiopulmonální resuscitace v případě oběhové zástavy.
Vážená paní Kláro,
s možností vyjádřit předem své přání, aby nebyla zahájena kardiopulmonální resuscitace v případě oběhové zástavy (DNR — do not resuscitate) je to v ČR zatím poměrně nejednoznačné. Na jedné straně stojí povinnost lékaře poskynout v případě nebezpečí smrti nebo vážné poruchy zdraví potřebnou pomoc a neposkytnutí této pomoci může být kvalifikováno jako trestný čin (podle § 207 a 223-224 trestního zákona). Na druhou stranu — s odkazem na tuto “povinnost zahájit resuscitaci” pak bývají často resuscitováni i pacienti, u kterých je celkem jasné, že je resuscitace nevrací do života, ale pouze o několik hodin, dní nebo týdnů prodlouží stav umírání a to většinou s nutností léčby na JIP, na dýchacím přístroji, s mnoha ” hadičkami”, zkrátka způsobem, který není humánní ani důstojný. Výsledkem těchto resuscitací bývají v některých případech také dlouhodobé nevratné stavy těžce poškozeného mozku, někdy tzv. vigilní kómata.
Jako občanka-pacientka bych ve svém případě ráda podobnému nedůstojnému a nepřiměřeně invazivnímu zacházení předešla. Jednou z forem, která má svůj původ v USA, je právě ono předem formulované přání, aby v některých specifických situacích — kdy se kvůli svému stavu nebudu schopna k léčbě vyjádřit — nebyly použity některé život prodlužující léčebné postupy.
Velkou otázkou je, jakou právní váhu tato předem formulovaná přání v ČR mají. Česká republika podepsala a ratifikovala v roce 2001 Úmluvu o lidských právech a biomedicíně, kde výslovně v čl. 9 stojí : “Bude brán zřetel na dříve vyslovená přání pacienta ohledně lékařského zákroku, pokud pacient v době zákroku není ve stavu, kdy by mohl vyjádřit své přání”. Druhou legální možností v zahraniční je jmenování svého zástupce v otázkách zdravotní péče, který bude formulovat a hájit má přání a mé hodnoty v případě, že to nebudu schopna dělat sama.
V současné době tedy lze sepsat, nejlépe s právníkem, vyjádření své vůle, aby za zcela specifických okolností např. nebyla zahájena KPR. Tento dokument je však třeba mít u sebe a je třeba zajistit, aby byl dostupný lékařům v situaci mé inkompetence. Zůstává zde však bohužel stále poměrně velké riziko, že lékaři budou právní závaznost takového vyjádření zpochybňovat a nebudou jej respektovat. “Osvícenější” lékaři by již dnes na takový dokument pohlíželi jako na velmi důležitý zdroj infomací pro rozhodování o adekvátní intenzitě léčby a snažili by se jej maximálně respektovat.
Domnívám se, že celkový trend ve zdravotnictví spěje k posílení role pacienta a dokumenty typu DNR a jmenování svého zástupce pro případ, kdy nebudu schopna svá přání a hodnoty vyslovovat sama, se stane standardní součástí komunikace mezi pacienty a zdravotníky. (viz článek v Lidových novinách z 19.11. 2007: Rozhodne o smrti závěť? Je to možné)
Zdravím vás a omlouvám se za možná poněkud složité a nejednoznačné vysvětlení.
Regina Slámová
Dotaz zodpovídá
