Před půl rokem mi zemřel manžel, děti jsme nemohli mít. Ztratila jsem energii a chuť žít a radovat se. Cítím, že mě kus chybí a zeje tam strašná nehojící se rána.
Je tomu právě půl roku, co odešel můj manžel. Bylo mu 44 let. Mně je 41. Děti jsme nemohli mít. Náš vztah trval pouhých pět let, ale byla to pro nás oba nejkrásnější, i když ne jednoduchá léta našeho života. Náš vztah rostl, ba přímo kvetl a těžkosti, které nás potkávaly nás ještě posilovaly. Byli jsme si vzájemnou oporou. Zkrátka řečeno původně dva lidé se stali jednou bytostí. Stávalo se často, že jsme se domlouvali beze slov - telepaticky. Uvědomovali jsme si, jaký je to velký dar, že spolu můžeme takto žít. V srpnu 2006 přišla zkouška nejtěžší - rakovina jícnu v pokročilém stadiu a prognóza tři měsíce života. Byli jsme zdrceni. Chirurgové jasně a drsně dali najevo, že tady nepomohou už ani onkologové. A vida. Potkali jsme skvělého lékaře onkologa, který se do léčby pustil. Nikdy mu nebudu moci být dost vděčná za to, co pro manžela udělal i pro mne, i když je to vlastně jeho poslání. Patří totiž k těm málo lékařům, kteří jsou skutečnými lékaři podle Hippokratovy přísahy. Nádor se opravdu podařilo zlikvidovat, ale zůstaly po něm píštěl spojená s průdušnicí a otvor 2 cm v jícnu.
Manžel byl po celou dobu léčby s menšími výkyvy ve skvělé náladě. Jelikož se živil skrz gastrostomii a jeho normální metabolismus byl rychlý, stalo se, že z 65 kg zhubnul na 40 kg. Byl stále vitální. Nakonec už měl pouhých 30 kg a to byla příčina jeho odchodu. Zemřel po roce a dvou měsících od stanovení diagnózy. Za tu dobu se náš vztah stal tak silným a zároveň obohacujícím, že nemohu než stále děkovat za to, že jsem měla to štěstí a manžel také. Byla jsem s ním, když odcházel. A i tento okamžik mohu prohlásit za štěstí. Zdálo se, že jsem s tím srovnaná, avšak zhruba před dvěma měsíci začaly projevy strašlivé prázdnoty. Najednou nic nemá smysl. Kdybych nechodila do práce, mohla bych jen sedět a hledět do nikam. Nemám chuť navštěvovat naše přátele. Mám strach, že se z toho nedostanu. Nejraděj bych nepotkávala žádné lidi. Cítím, že jen přežívám. Není den, kdybych alespoň jednou neprožila to ráno, kdy manžel odcházel.
Já vím, že nejsem jediná a také vím, že jsou lidé, kteří prožívají větší tragédie. Tohle uvědomění mi sice malinko pomáhá, ale nikterak neřeší to, že jsem ztratila energii a chuť žít a radovat se jako dřív.
Naplánovala jsem si například malování a velký úklid, ale nedošlo k tomu, protože necítím, že je to důležité, že to má smysl. A tak je to se vším. Jen prázdnota. Když už něco musím udělat, jako hygiena, praní apod. činnosti připadám si jako robot. Není radost. Někdy opravdu cítím, že mne kus chybí a zeje tam strašlivá nehojící se rána.
Děkuji za Vaši odpověď a radu.
S pozdravem Kateřina
Píšete o svém smutku, pocitech prázdnoty a ztráty smyslu, které prožíváte po smrti Vašeho manžela. Popisujete i dobu, kterou jste strávili společným bojem s nemocí a také loučením.
Vážená paní Kateřino,
uvědomuji si, kolik síly, energie, ale jistě i naděje jste musela mít, abyste takovým těžkým časem s manželem prošla až do konce. Sama si uvědomujete, jaké štěstí v mimořádné blízkosti jste s manželem v sobě navzájem našli.
Je pochopitelné, že když taková výjimečná a vypjatá doba skončí, člověk se cítí vyčerpaný a bolavý. Zároveň vše, o co usiloval a do čeho vkládal energii, končí také, a najednou je těžké najít nějaký jiný smysl nebo cíl. Takové pocity jsou pochopitelné, a to, že se tak cítíte, jen svědčí o hloubce Vašeho vztahu, o vzájemném propojení, které popisujete, a o společném úsilí, které Vás spojovalo.
Doba vyrovnávání se s takovou ztrátou může být různě dlouhá – je třeba říct, že to je individuální záležitost, nedá se říct jasně, kdy má skončit – pocity ztráty a prázdnoty se mohou vracet – to vše je normální a nemůže proběhnout nějak nenápadně.
Právě ztráta našich nejbližších nás konfrontuje s pocity osamocení a beznaděje, které jsme většinou dosud nepoznali. Můžeme být až překvapeni jejich silou nebo i střídáním různých pocitů, které jakoby si s člověkem dělají, co chtějí. Mohou se objevovat i různé změny, jiné způsoby chování i dříve neznámé pocity či reakce – důležité je, když člověk sám před sebou nic nepotlačuje, sám na sebe nespěchá a dopřeje všemu potřebný čas. Je pravda, že proces truchlení a vyrovnávání se se smrtí blízkých vyžaduje i trpělivost, respekt a toleranci k sobě samému.
Důležité určitě je hledat, co skutečně potřebujete – a zda je nějaká možnost říct si o pomoc či podporu, pokud to tak cítíte.
Kromě toho, že je dobré připouštět své emoce, nehodnotit je a nechávat jim volný průchod, je důležité uvědomit si, zda cítíme potřebu kontaktů s jinými lidmi. Píšete, že nemáte chuť navštěvovat přátele – možná by Vám ale občas pomohlo sejít se s někým, kdo by se uměl vcítit do Vašeho smutku, s kým byste mohla o manželovi a svých pocitech mluvit a prožívat ve sdílení podporu. Možnost se vypovídat je pro mnoho lidí velmi úlevná. Je ale na každém, zda cítí takovou potřebu, pokud ano, je důležité jí vyhovět – a pokud má ve svém okolí někoho, kdo třeba někdy byl v podobné situaci, bývá to jednodušší.
Společenství druhých nám pomáhá vidět všechny naše bolesti jako normální a adekvátní tomu, co jim předcházelo.
Každý hledá svoji cestu vyrovnávání se vlastním způsobem. Důležité je vyhovět si – být sama k sobě ohleduplná, nebrat si toho na sebe příliš, dopřát si dostatečný odpočinek, pečovat o sebe alespoň tak, jak to jde – ale považovat to za důležité, i když zatím třeba neprožíváte radost nebo chuť něco dělat. Dodržovat alespoň určitou pravidelnost v péči o sebe – i když zatím necítíte velký smysl takového snažení – přesto, právě v takové chvíli, mají takové malé kroky pro sebe velký smysl - jako základy další fáze života, která je před Vámi, i když si ji zatím možná nedovedete představit.
Vážená paní Kateřino, myslíme na Vás a přejeme Vám, abyste zase za nějaký čas našla naději, radost i smysl v tom, co žijete teď a co je před Vámi. Máte naši podporu i úctu.
S pozdravem
Ilona Peňásová
Dotaz zodpovídá
