Zemřel mi 44 letý manžel, se kterým máme dva syny. Nevím jak dál.

Dobrý den.29.11.2007 mi zemřel 44-ti letýmanžel, s nímž jsem žila od mých 16-ti let. Dva roky bojoval s rakovinou, zemřel při druhé operaci. Máme dva syny, 17 a 21 let. Dodnes se potácím ode dne ke dni, nenacházím světélko života, radost, a to ani přesto, že mám děti,přátele, rodinu-rodiče,bratra,švagrové...Věřím na posmrtný život, vždy mě zajímaly věci mezi nebem a zemí - ale teď ke mě nic neproniká. Zkraje jsem byla v hlubokém šoku, skoro nic si z těch prvních hrůzných týdnů nepamatuji, jen že mě stále bolelo na hrudi a pořád jsem brečela. Jenže pláč nepomáhá, už mě natolik vysílil, že už nechci brečet.Přesto jsem zařídila vše sama kolem pozůstalosti,všech těch strašlivých povinností. Začala jsem v únoru chodit zase do práce, bohužel ale jsem těsně před úmrtím muže změnila místo - a v nové práci jsem prostě nebyla schopna se zaběhnout, třebaže v oboru - oční optika - pracuji již 7 let. Takže se přidaly i problémy v práci. Nakonec zkolabovalo tělo, dost jsem prý zhubla, špatně jím, špatně spím. Navštívila jsem psychoterapeutku i psychiatra, ale psychiatrickou pomoc jsem vyhledala teprve minulý týden, kdy už můj stav byl vážně hrozný. Doporučil mi dlouhodobější domácí odpočinek. Mám pejska a 2 kocoury, rozhodně nemám čas se nudit, chodím teď hodně ven, s přáteli či s rodinou. Přesto nejsem se smrtí muže smířená, rozumově to chápu, ale jinak jsem takříkajíc v pytli. Nedá se ta bolest snést. My jsme byli zvyklí všechno dělat spolu, povídat si, trávit společně volné chvíle...Netrvdím, že jsme se taky za dvacet let nepohádali, to by mi nikdo ani neveřil. Ale co zemřel, přestala jsem mít zájem o všechno kolem sebe, třebaže jsem se opravdu moc snažila. Ale zřejmě už jsem byla vyčerpaná i tím, jak byl před tím dlouho nemocen, jak se střídaly chvíle nadějí s hrůzami zhoršení, jak mi z toho chlapa jako hory vrátili 60-ti kilového chudinku - a nakonec urnu s popelem, když budu velmi cynická. Dívaly jsme se s dětmi, jak mu po chemoterapiích padaly vlasy, řasy, obočí, jak mu bylo zle - a jak statečně bojoval, nevzdával se do posledního okamžiku, jezdili jsme k léčitelce, dodržoval životosprácu, pořád byl na čerstvém vzduchu s pejskem, na zahrádce. Byl to člověk, který měl tvrdý život, tvrdé dětství, vždy byl zvyklý tvrdě a poctivě pracovat. A pak, když poznal, že najednou nezvládá, že se něco děje, jak moc ho to zasáhlo -a přesto se zase vzchopil, dal do pořádku všechny své věci, určitě od začátku tušil, co mu je. Možná, že dnes zním optimisticky, lékař mi předepsal něco na zklidnění, ale předtím jsem měla - a asi ještě budu mít - strašné propady, kdy pomalu nemůžu vstát z postele, ale večer ani do ní ulehnout, protože mám děs, že když si lehnu a usnu, umřu. mám i chvíle, kdy bych si umřít přála. Ale vím, že za ním bych se nedostala a "tam" že by se mi naopak zase nesmírně stýskalo po dětech a že by se kvůli mě trápilo strašně moc lidí. Myslím si, že by mi moc pomohlo , kdybych si mohla psát s někým, kdo něco podobného prožil, nebo kdyby ch poznala příběhy někoho jiného, vždyť je mi bohužel úplně jasné, co takových lidí prožívajících to, co já a ještě horší věci, existuje. A jak s tím bojovali, jak dlouho jim to trvalo,co jim pomáhalo. Je mi jasné, že vše je individuální, ale taky vím, že ze všeho je možné aspoň trochu se poučit. Vždyť já, když se mi podaří toto smutné období překonat, také ráda předám své zkušenosti těm, kteří to budou potřebovat. Jenomže teď hledám a ptám se já. Viděla jsem mnoho onkologických oddělení, mluvila s mnoha lidmi, viděla lidi umírat. Bylo to hrozné. Při tom všem jsem dodávala manželovi (a nejen jemu)optimismus, sháněla pomoc, kde se dalo, přípravky, které by mu aspoň trochu pomohly od bolesti, od vedlejších účinků chemoterapie, chodila do práce, abych nás uživila-no a když umřel, slíbila jsem si, že udržím rodinu a kluka na škole a že to zvládnu i za něj. Jenomže nezvládám. Nemám sílu. Dnes nechci řešit spravedlnost-nespravedlnost. Jsou to věci, které prostě nemohu ovlivnit. Ale co můžu ovlivnit a ovlivnit potřebuju a chci, je můj současný psychický stav. Prosím, čím si lidé v podobných situacích pomáhají? Když už neposlouchá tělo ani mysl, kdy emoce lítají zeshora nahoru, kdy nechápete a pořád doufáte, že se z toho zlého snu probudíte. Když jdete ven a tam potkáváte lidi, jak se drží za ruku.Je to hnusné, ale já jim závidím. A vzpomínám, jak jsme se měli krásně, když kluci byli malí, jak jsme s nimi chodili do ZOO a na výlety...Snažím se mysl odpoutávat vším možným, ale zase asi není dobré potlačovat to, co právě prociťuju - a toho je tolik a každý den je to třeba něco nového nebo je něco jinak, než jsem cítila včera- jak si s tím poradit, zbytečně nepřiživovat žal, ale zároveň ho v sobě nepotlačovat, abych se s ním jednou mohla zcela vyrovnat? Jde to vůbec? Tvořivá činnost? Ano, snažím se vypsat,vykreslit,odpočívat v přírodě,mluvit s lidmi - a někdy zase zalézt a nevylézt a odpočívat a třeba jenom brečet. Je čas ten jediný lék? nebo lze nějak tu dobu prožít s menší bolestí? Také mě trápí, jak to prožívají děti, mladší syn byl na něj velmi upnutý, starší se zas asi trápí pro to, co si s tátou už nestihli říct - v pubertě se k němu nechoval nejlépe, proboha, ale to mi jsme chápali. Snažím se s nimi o tom mluvit, někdy už jsou schopni mě poslouchat, zkouším třeba jen náznaky -a když vidím, že dnes asi ne, tak toho nechám. Ale i oni procházejí velice těžkým obdobím a já je obdivuju, protože přesto umí žít. normálně chodí do školy a starší do práce, plní dál své povinnosti. Selhávám tu jen já. Já už prostě nemůžu. Tak Vás moc zdravím a kdybyste mi mohli napsat, doporučit něco, co si mám přečíst nebo dát kontakty na lidi, kteří by byli ochotni si se mnou o prožitém trápení psát, budu velmi vděčná. Ivana Lišková, Mánesova 1352, Stříbro.