Po úmrtí manžela Neumím si dát tu hodnotu, abych žila pro sebe. Jak najít něco, co by mě potěšilo? Z toho, co mě bavilo dřív, nefunguje nic. Jak je to možné? Je opravdu možné, aby takové trauma změnilo absolutně, al
Dobrý večer, dovoluji si psát podruhé. uplynulo pár měsíců od doby, kdy jsem zadala svůj 1.dotaz Vaší poradně-a díky za ni a za odpověď, člověku je hned lépe, když ví, že se má kam obrátit. Problém je v tom, že ačkoli od května jsem v prac.neschopnosti, protože jsem nezvládala, zkolabovala, nedokážu se stále postavit na nohy a to ani s pomocí velmi dobrého psychiatra, podpůrných léků, blízkých lidí. Naopak mi začalo připadat, že nic nemá smysl - četla jsem ve Vaší rubrice podobný případ jedné paní v podobné situaci - , že na světě jsou jen samé hrůzné věci, umírají malé děti, když někoho nesklátí rakovina či jiná nemoc, zemře při bouračce... Květy kvetou, já je vidím, ale říkám si - stejně odkvetete. O všem se svým lékařem mluvím otevřeně, chceme zkusit skupin.terapii nebo intenzivní psychoterapeutickou léčbu, ale přes prázdniny to bývá problém. Mnoho lidí ani neví, že existují denní stacionáře pro lidi s traumaty (nebo jinak psych. postiženými), kam lze na půl dne docházet, trvá to tři měsíce při prac.nesch. a provádí se tam např. ona skupinová terapie.Já ačkoli se necítím zcela v pořádku, chci a musím zkusit zas se vrátit do práce, mám 2 kluky, nějak se musíme uživit, ale v panu doktorovi mám oporu, kdyby mi to v práci nešlo, dostanu zase PN a budeme pokračovat v léčbě - což tedy budeme stejně, ale v případě mého fiaska v zaměstnání intenzivněji. Někdy práce pomůže, já, jak jsem psala už v prvním dopise, jsem bohužel změnila zaměstnání a nebylo mi to vůbec ku prospěchu. Propady nálad u mě trvají dále, jen kdyby ten smutek s stesk člověka tak naprosto neochromovaly! Nechci se s nikým srovnávat, skutečně mám za sebou 2 roky manželovy onk.nemoci a 7 měsíců od jeho úmrtí, ale opravdu jsou lidé, co už po této době dokáží žít, zatímco jiní teprve jakoby se proboouzeli a uvědomovali si, co je to vlastně zasáhlo. Po pravdě, nevím, co se sebou. Stále se vleču po ulicích, samozřejmě "dobří lidé" dávají "dobré rady" anebo pomlouvají, že se mi nechce dělat atd.Snad je dobré dát si každičký den aspoň nějaké lehké úkoly - dnes vytřeš, uvaříš, nakoupíš - a při tom můžu udělat radost dětem, když jim třeba přinesu takové to levné DVD nebo jak se tomu říká, prodávají to k novinám. Nebo někoho potkám e hezky s ním promluvím.
Jenže třeba včera jsem měla den, kdy jsem každému odsekávala, tiše záviděla když ne štěstí,lásku, tak aspoň sílu žít. Kde tu sílu zase najít? Dokonce jsem měla objednanou dovolenou v Řecku a teď vážně uvažuji o tom, že ji zruším, že s mou náladou bych to tam jenom kazila.
Ano, vím, s čím se lidé musí potýkat, znám lidských neštěstí mnoho a mnoho - ale já bych spíš potřebovala poradit, jak najít nový smysl života, když mám pocit, že pro mě život skončil a někdy si jen přeju, aby si kluci našli hodné partnerky a já mohla odejít - tedy nikoli sebevraždou.Ale mám ošklivé nápady.Třeba, že se budu modlit za svou smrt - to je ale strašná blbost, že?
Vždy jsem se také domnívala, že mám spoustu přátel, ale oni už si teď skoro všichni myslí, že z toho už musím být venku a měla bych začít žít. A nutí mě k chození do společnosti - kam jsem nechodila ani za života manžela, do vinárny, čajovny...Abyste rozumněli, já nesedím doma, skutečně nejvíc mi pomáhá pobyt v přírodě a v současné době nejvíc pobyt s rodinou, ať jsou to rodiče, kluci, každý víkend mě někdo přijede navštívit z přátel nebo já jedu za nimi, ale těch, co rozumí mému souřasnému stavu, ubývá. Nechápou, že se mi ještě stále stýská, že ještě nikoho nemám - i když zájem by byl...a hlavně, proč nechodím do práce. No a mě to strašně nahlodává.
Silnější léky mi nedělaly dobře, naštěstí nemusím zvyšovat dávky a pan doktor ví, že já jsem ochotná pracovat i jinak a prášky beru jen jako berličku. Takže tudy cesta taky nevede.
Někdo potřebuje vědomí, že jsou na tom lidé hůř. Jenže já viděla umírat děti,mladé lidi,lidi v posledním stádiu rakoviny plic,já naopak potřebuju vědět, že se dá žít i jinak, radostněji, vždyť když si to uvědomím, já i moje děti jsme trávily dva roky návštěvou onkol.od.nemocnic!Praha,Brno,Plzeň,Olomouc, já jsem byla s mužem na každé chemoterapii...Každý víkendale pokud to šlo i všední dny,jsme prosedeli s mužem a dodávali mu naději, když byl doma, byl to pro nás obrovský zázrak. Takového chlapa prostě už nikdy nepotkáme. Určitě nechce, abych si takhle stěžovala...a hledala novou krásu života. Bohužel, nevidím ji. Je to normální, po 7 měsících od úmrtí? Já totiž neumím žít pro sebe. Ano, mám děti, zvířátka,ale zakopaný pes bude jinde. Neumím si dát tu hodnotu, abych žila pro sebe. Vidíte, asi jsem se odhalila.Možná. Ale jak najít něco, co by mě potěšilo? Z toho, co mě bavilo dřív, nefunguje nic. Jak je to možné? Je opravdu možné, aby takové trauma změnilo absolutně, ale absolutně celou bytost člověka?A jak dlouhá doba bývá u truchlení běžná? (Individuální,já vím, ale nějaký průměr.)A můžu Vám občas napsat nebo je to limitované? Moc Vám děkuji a přeji všem to, co sobě a svým blízkým: klid duše. Vaše Ivana.
Milá Ivano,
Vy to asi nevnímáte, ale mně připadá, že jste od Vašeho minulého dopisu přeci jen někam pokročila. Vyhledala jste psychiatra a podařilo se Vám potkat takového, v němž cítíte oporu a máte k němu důvěru. Rozhodla jste se zkusit začít chodit do práce. Chystáte se na skupinovou psychoterapii. Navštěvujete se s přáteli, chodíte do přírody. Objednala jste si zájezd k moři. Rozumím, že Vás to všechno stojí hodně síly a chybí v tom zatím jakákoli radost, ale vnímám Vaši vůli k životu.
Buďte trpělivá, 7 měsíců truchlení je stále v rámci širší normy. Individuální rozdíly jsou dány také tím, jak silný byl vztah, o nějž člověk přišel, jak velká míra vzájemnosti. U Vás byla velká, proto není divu, že si těžko zvykáte na samotu. To, co prožíváte, jen ztěží může pochopit někdo, kdo to neprožil. Nezlobte se na přátele, kteří Vám moc nerozumějí. Zkuste hledat spíš to, co Vás spojuje, v čem si jste blízcí, než to, co Vás rozděluje a v čem Vás nedokážou dostatečně pochopit.
Připadá mi jako dobrý nápad Váš návrh dávat si na každý den drobné úkoly a dělat drobné radosti dětem. Přidala bych k tomu jen — zkoušet přinášet drobné radosti i sama sobě. Asi Vám to teď připadá nemožné, nepředstavitelné, ale je dobré to zkoušet. Myslím, že jste to výborně vystihla, když píšete, že neumíte žít pro sebe. V tomhle nejste sama. Je spousta lidí, co mají strach ze samoty a nedokáží se těšit z toho, co život nabízí, protože hodnotu vnímají jen ve sdílení prožitků s druhými, s partnerem. Jedna psychoterapeutická škola mluví o postojových hodnotách a v souvislosti s tím se zabývá úvahami, že nejde jen o to, co člověk chce od života, ale i o to, co život chce od něj. Možná že od Vás život chce, abyste se naučila těšit se z něj sama o sobě. Zkuste si uvědomovat, co se Vám líbí, co Vám chutná, co Vám voní, co Vás dokáže aspoň trochu potěšit. Můžete tak najít cestu k sobě samé. Z toho, jak píšete a jak se nad sebou zamýšlíte, mám pocit, že jste k sobě velmi upřímná a otevřená možnostem vlastní proměny. To je velmi dobrý předpoklad pro psychoterapii, kam když svoje témata přinesete a budete s nimi pracovat, určitě Vás to posune o velký kus dál. Ve skupině lidí, z nichž si každý řeší nějakou svou bolest, můžete navíc najít pochopení, které jinde postrádáte.
Je dobře, že ani teď nezůstáváte se svým trápením sama, že jste se rozhodla se s ním znovu svěřit. Domnívám se, že dalším dobrým krokem bude osobní sdílení s druhými lidmi v přímém kontaktu, podporuji Vaše odhodlání tento krok uskutečnit. Zkuste jít stále dopředu a nevracet se zpět. Moc bych Vám přála, abyste dokázala ani ten zájezd k moři nevracet.
Každý nový zážitek Vás může posunout dál.
Přeji hodně síly, odvahy a vlídnosti k sobě samé na cestě.
Alexandra Lammelová
Dotaz zodpovídá
