Trpím nepředstavitelnou hrůzou ze smrti. Nejsem věřící, a odtud pramení můj strach. Nedokážu se vyrovnat s tím, že po smrti nebude nic.
Dobrý den. Trpím nepředstavitelnou hrůzou ze smrti. Nejsem věřící, a odtud pramení můj strach. Nedokážu se vyrovnat s tím, že po smrti nebude nic. Vůbec si to nedokážu představit. A děsí mě představa, že po smrti pouze shniju v zemi nebo ze mě bude popel. Já bych rád věřil v "něco" po smrti, ale jsem skeptik. A to je na tom to nejhorší. Nevidím v životě smysl. V životě vykonám nějaké věci, možná založím rodinu, najdu si práci atd. Ale k čemu tohle všechno je, když pak stejně všechno zmizí a nebudu mít z toho nic? Copak by to nebylo stejné, kdyby se člověk nikdy nenarodil? Před narozením byla věčná neexistence, po smrti taky, jen mezitím je krátký záblesk života, ve kterém ale nevidím význam. Asi si budete z mých předchozích slov myslet, že jsem zralý případ na sebevraždu, ale to se mýlíte. Právě moje nepředstavitelná panická hrůza mě drží při životě. Ale já si ho nedokážu užívat, já pouze přežívám. Prosím, poraďte mi, co mám dělat. Tyto myšlenky mě pronásledují neustále a jestli to takhle půjde dál, asi se z toho brzo zblázním
Poslal jste do internetové poradny dotaz, ve kterém popisujete svůj strach ze smrti, představy, které máte, také svůj skepticismus a nedostatek pocitu smyslu lidského života.
Vážený Petře,
to jsou otázky, které si více nebo méně klade každý přemýšlející člověk. Někdy je pro něho jedním ze smyslů života právě hledání odpovědí na tyto otázky.
Lidé se od nepaměti pokoušejí vyrovnat s nezvratnou skutečností, že život každého z nás musí skončit smrtí. V naší společnosti se stala smrt téměř tabuizovaným tématem, o kterém se lidem těžko hovoří – a přesto je to přirozený děj, vlastně možná podobně jako porod. V takové společnosti je pak pro člověka těžší přijmout fakt smrti a její definitivnosti.
Zároveň skutečně nevíme, co po smrti člověka čeká. To, že nevíme, neznamená, že tam není nic – tedy ani to, co si představujete Vy. Je to stejně nejisté, jako že přijdeme do ráje. Člověk se v této souvislosti setkává s nepříjemnou skutečností, že nad něčím ve svém životě nemá kontrolu – a to je pro nás nepříjemné. Neznamená to ale, že mít nad vším kontrolu a rozumět tomu je automaticky záruka správnosti a spolehlivosti.
Člověk prostě musí a potřebuje ve svém životě něčemu nebo někomu důvěřovat, spoléhat se na něco či někoho. Nevystačí sám se sebou. A patří sem i základní důvěra v život a v jeho smysl – i když pro to nemusíme ani nemůžeme mít zcela jednoznačné a jasné argumenty. Možná, že právě jedním z našich úkolů je ten „krátký záblesk života“ (jak píšete) – a který někdy někomu může připadat strašně dlouhý a nekonečný – prožít co nejsprávněji a nejplněji – a třeba za pomoci právě naší důvěry, že se tím podílíme na tom, aby „svět byl dobrý“.
Myslím, že by pro Vás bylo užitečné, abyste o svých otázkách a úzkosti mluvil s nějakým odborníkem – psychologem nebo terapeutem, možná byste společně našli souvislosti ve Vašem životě, které Vaši úzkost a nedůvěru posilují, a na druhé straně naopak to, čemu můžete důvěřovat a o co se opřít. Existuje samozřejmě také mnoho knih, které se otázkou smyslu lidského života a smrti zabývají. Je dobře s takovým strachem nebýt sám.
Držím vám palce.
Ilona Peňásová
Dotaz zodpovídá
