Tragicky mi zahynul dvanáctiletý syn, nemohu bez něj žít. Co dál?
Dobrý den, chtěl jsem se zeptat : Letos v Červnu mi tragicky zahynul můj 12 letý syn , nejvíc koho jsem kdy na tomto světě miloval byl on . Od té doby co zemřel není den abych nepřemýšlel o tom že odejdu za ním . Ačkoliv mám ještě ženu a další dvě děti, tak on byl moje srdce a největší láska . Každý mi říká ( máš tady ženu a děti ), tak to už znám. Ted jsem raději v práci než doma ( to dřív nebylo ). Stále přemýšlím o tom nejhorším . Jednoduše nemohu bez něj žít . Co dál ?? Díky A.K.
Píšete nám v situaci, která je zřejmě opravdu jednou z nejtěžších zkoušek, které mohou člověka v životě potkat. Váš žal a zoufalství jsou zcela pochopitelné, zároveň reakce na tragickou ztrátu nemůže být ani krátká, ani jednoduchá.
Vážený pane Arnošte,
i když tomu teď možná nemůžete věřit, každá reakce – i na ztrátu milovaného dítěte — má vyměřený čas, intenzivní pocity zoufalství postupně zeslábnou a situaci, se kterou se člověk nemůže smířit, nakonec zkouší přijmout – třeba i na několikrát. Člověk je „uspořádán“ tak, že v situaci ohrožení — a tou je třeba i ohrožení ve smyslu nemožnosti smířit se s tragickou ztrátou – mobilizuje veškeré síly, které v sobě má. Většinou vůbec netušíme, jaké schopnosti v nás v tomto smyslu jsou, co všechno jsme schopni vydržet a přežít. V situaci, ve které jste, nezbývá než věřit této zkušenosti, tomuto procesu a schopnostem člověka vyrovnat se s tragickými ztrátami — i když nic takového zatím možná necítíte.
Podporou by Vám měl být – a chtěla bych Vám to přímo doporučit — nějaký odborník, psycholog, psychiatr nebo terapeut, který Vám v krizové situaci poskytne doprovod – ne ve smyslu, že Vám bude něco vymlouvat nebo Vás přesvědčovat, ale měl by se pro Vás stát zázemím, ve kterém můžete sdílet všechno a především nebýt sám ani se svými nejtemnějšími pocity. Možná Vám to teď připadá málo, ale věřte, že doprovázení v tak obtížném procesu, kterým vyrovnávání se s nenahraditelnou ztrátou je, znamená úlevu i naději.
Postupem času, ve kterém člověk zkouší přijmout tragickou změnu, začne člověk vnímat také něco jiného, než je ona ztráta – začne se odpoutávat od minulosti a víc vnímá přítomnost anebo myslí i na budoucnost.
Doporučuji Vám obrátit se např. na některé krizové centrum (v Praze CKI nebo RIAPS), zároveń přikládám adresu internetové stránky, zabývající se právě zkušenostmi rodičů, kteří prožili něco podobného, jako Vy — http://www.dlouhacesta.cz/?page=rodina-po-ztrate-ditete-phdr-ilona-spanhelova
Myslím na Vás a doufám, že se Vám podaří najít cestu ze situace, kterou Vám život přinesl.
Ilona Peňásová