Z vigilního komatu zpět do života

Dobrý den,můj tatínek už leží přes dva měsíce v jedné z krajských nemocnic po těžkém úrazu mozku. Je myslivec a jednoho dne večer, když se vracel se psem domů, ho na silnici srazil neosvětlený, opilý cyklista v plné rychlosti z kopce (lékaři podle závažnosti zranění říkali, že jel téměř padesátikilometrovou rychlostí). Táta upadl hlavou přímo na asfalt, vrtulník ho převážel do FN Královské Vinohrady, kde ležel na urgentním ARU téměř 3 týdny. Měl veliké kontuzní zranění mozku, krvácení, zlomenou pyramidovou kost, otok mozku tak velký, že neurochirurgové zvažovali odstranění části lbi, nakonec jej neprovedli. Žádné jiné zranění neměl (žádnou končetinu zlomenou, žádné vnitřní zranění - jen úraz hlavy).Překladová zpráva hovořila o nejisté, spíše nepříznivé prognóze - jeho stav podle lékařů směřoval spíše k vigilnímu komatu. Po třech týdnech jej přeložili do jedné z krajských nemocnic. I když nám tamnější primář sdělil, že táta (je těžký astmatik, od dětství má také psoriázu), svoje zranění pravděpodobně nepřežije, naděje jsme se nevzdali. Táta je napojen na podpůrné dýchání, byla mu provedena tracheostomie - nadechuje se sám, vzduch mu je prý jen přiokysličován, přesto bez přístroje nemůže být, sám vydrží dýchat zhruba 20 minut, potom nastává dušnost, zhorší se mu saturace. Protože nezvládne sám si odkašlat, je nutné odsávání hlenů personálem dle potřeby. Podle přístrojů, které ho neustále monitorují, má vzhledem ke svému věku (62 let) dobrý tlak i puls, ale občas ho trápí horečky, do těla se mu dostávají "bacily" ze všech těch hadiček (cévka, centrální katetr, umělá výživa-tu zvažují místo nosem změnit na zavedení břišní dutinou přímo do žaludku).
I když nám lékař nedávál téměř žádnou naději a tvrdil, že otec je podle zprávy kvadruplegik, že mu pracuje jen mozkové podkoří a mozková kůra je poškozená natolik, že se nikdy neprobere, že všechno dělá automaticky a reflexně, zdá se, že se tatínkův stav lepší. ¨
Zpočátku otevíral spontánně oči, otáčel hlavu za zvukem, začal hýbat všemi končetinami, pohyboval se kývavě po lůžku - to vše lékař hodnotil jako vigilní koma.
Pátrali jsme po všech možných informacích, jak tátovi "pomoci" zpátky mezi nás. Pouštěli jsme mu hudbu do sluchátek, nahráli vnučky na CD, vyprávěli mu o psovi a o všech kamarádech myslívcích - člověk se chytal každého stébla.
Je to pár dní, kdy se nám zdá, že tatínek na nás reaguje. Zdá se, že maminku, ani mého manžela nepoznává, mně - dceru, snad ano. Na výzvu například vyplázne jazyk, vycení zuby, nechá zavřené oči. Dokáže zavrtět hlavou, když něco nechce, kývnout - spíše očima, kvůli tracheostomii, když něco potřebuje, dokáže nám dát najevo, když chce, aby ho sestřičky umyly po vykonání potřeby.
I přes to, že má výživu zavedenou nosem, v budoucnu asi brišní dutinou, dokáže již dva dny polykat čaj, který mu sestřičky do úst dávají velkou injekční stříkačkou. Začal být lochtivý - musíme mu mazat nohy i ruce mastmi na lupenku, tímto způsobem jsme na to přišli.
Zatímco dříve se na posteli jen tak sem tam pokyvoval, dnes již dokáže i zvednout bedra - umím si představit, jak ho celé tělo bolí, když přes dva měsíce leží.
Dokáže se i usmát a to jak na výzvu, tak spontánně při tom, jak k němu mluvíme. On sám nemluví, rty sice pohybuje, artikuluje, občas mám pocit, že začátku věty rozumím (NECHCI, NEJSEM, MÁM apod), zbytek se rozplyne. Po úraze přišel o všechny zuby, o to je komunikace horší. Chtěla jsem se zeptat, zda podle vás je možný jeho návrat do života, protože primář stále tvrdí, jak se tatínkův stav v podstatě nelepší, sestřičky nás naopak optimisticky podporují.
Víte, je těžké s tatínkem hovořit, několik týdnů jsem nebyla schopná říct mu ani slovo, jak jsem se na něj podívala, jak tam leží, všude samé hadičky a přístroje, sondy a automatické stříkačky, sestry i my v ochranných oblecích, rouškách a návlecích, ostatní pacienti na všech těch lůžkách kolem... To "normální" člověk nikdy dřív neviděl, ani v televizi to neukazují, na to člověk prostě nebyl připraven. Vždycky se mi tak sevřel krk, nebyla jsem schopná vydat ani hlásku.
Člověk, který byl včera v plné síle, žertoval s vámi po telefonu, vnučkám dovolil každou lumpárnu, všichni kolem ho měli rádi, a najednou je všechno jakoby v mlze, i kdybych měla milion, tak mu nemůžu pomoct, lomcuje s vámi ohromný vztek střídavě s žalem a prázdnotou. Dnes už je mi v uvozovkách líp, člověk asi svým způsobem otupí, každý malý pokrok je pro mě velkým skokem, tolik bych chtěla, aby se táta uzdravil...
Můžete mi poradit, jak s ním mluvit? Jak lékaři zjišťují, zda pacient opravdu reaguje na to, co po něm chtějí? Jak mám zjistit, zda si nás pamatuje? Ví, kdo je? Kde je? Sestřičky tvrdí, že když mu dělají toaletu, tak na ně něco mumlá, že poznají, když se mu něco nelíbí, když se na ně zlobí apodobně. Jak mu pomoci, aby vše bylo jako dřív? (Jsem realista - chápu, že všechno asi nebude úplně jako dřív, jen ho chci maximálně podpořit v jeho uzdravování.
Děkuji moc za radu, nevím, na koho jiného bych se měla obrátit.
S. K.