Před čtrnácti dny mi zemřela milovaná maminka, byli jsme na sebe velmi fixovaní. Hluboce se trápím a bojím se, že takovou ránu osudu nezvládnu.
Dobrý den, psal jsem již do diskuse na těchto stránkách, ale chtěl bych se zeptat i odborníka.
V neděli to bude čtrnáct dní kdy moje milovaná maminka zemřela na bronchogenní karcinom.
Svou maminku jsem miloval z celého srdce, bral jsem ji jako svůj vzor a myslím si že tak dobrého člověka nikdy nepotkám.
S maminkou jsme k sobě měli neuvěřitelně blízko, opravdu jsme měli intenzivní vztah. Vážil jsem si jí a stále vážím jako někoho kdo my dával smysl v mém životě. Obdivoval jsem se její osobnosti i jejímu nadhledu. V případě kdy se trápila mamka, trápil jsem se také a naopak...Nechci být patetický, ale těžko se dá napsat do pár vět něco podobného. Navíc dá se říci že celý život jsem strávil jenom s mamkou v jedné místnosti. Byli jsme oba na sebe dost fixovaní.
V posledních chvílích jejího života jsem byl každou volnou minutu svého času s mamkou. Ona (jako zaměstnanec vfn) i já (o něco později) jsme věděli, že máme pro sebe moc málo času. Mlčky jsme spolu seděli a já si v duchu počítal medián přežití a děkoval bohu za každou minutu, co tu ještě byla. Maminka nám zkolabovala doma na propustce, její vychrtlé bezvládné bílé tělo a pronikavé modré oči nezapomenu do své smrti stejně jako její převoz do nemocnice a pohled jak se dáví hlenem na JIPu.
Já bych se chtěl zeptat co dál?? Již pár let docházím k psychiatrovi a pro poruchy nálad a depresivní stavy jsem užíval Citalec, ten jsem vysadil cca před půl rokem. V souvislosti s těmito událostmi opět užívám Citalec 1xdenně (již od začátku stanovení diagnózy - cca přes měsíc) první týden 1x Frontin 0,5 denně. Můj psychiatr mi říká že vše zvládnu.
Já se však každým dnem cítím hůře...hluboce se trápím.. bojím se že takovou ránu osudu já nezvládnu. Jsem přesvědčen že čas bolest otupí, ale nejsem si jistý kolik takového času bude muset uplynout? Budu někdy vůbec schopen prožít radost, štěstí? Co mám dělat teď? Neumím si představit normální život..vše dělám tak nějak automaticky protože musím. Měl bych změnit prostředí, práci? Měl bych někam odjet na dlouhou dobu? Mám milující přítelkyni, tátu, přátele..ale pořád mi přijde že sem na vše sám..
Ještě bych chtěl poděkovat za tento web i za odpověď
Jindra (27)
Vážený pane Vaniši,
to, co popisujete a prožíváte, je intenzivní a hluboký proces truchlení. Popisujete hloubku prožívané ztráty po smrti maminky.
Zároveň píšete o Vašem propojení, vzájemném úzkém provázaném vztahu. Je jasné, že taková ztráta pro Vás musí znamenat životní předěl, po kterém nemůže být nic takové jako předtím. Neznamená to ale, že život nebude nikdy už radostný a že vše dobré skončilo. To jen tak prožíváme, musíme-li opustit něco či někoho, kdo pro nás vytvářel samozřejmou a intimní podstatu našeho života.
Váš život se posouvá do další etapy, směrem k dalšímu stupni zralosti, se zkušeností ztráty jedné z nejbližších osob v životě. Proces truchlení trvá týdny, měsíce, někdy i rok nebo dva – neznamená to ale, že je stejně intenzivní. Podle toho, co píšete, teď jste právě v jeho nejhlubší a nejintenzivnější fázi bolesti. Každým dnem se ztráta zpracovává – i když možná zatím nejste schopen myslet na nic jiného, po nějakém čase se začnou hlásit běžné věci života, zájmy, další lidé, ostatní vztahy. Neznamená to, že zapomenete, ale ztrátu zpracujete – v podstatě přijmete, že něco tak těžkého Vás v životě potkalo. Dovedu si přestavit, že pak budete na maminku vzpomínat s dojetím a i s vděčností, že takového člověka jste v životě mohl potkat a prožívat s ním jeden z nejbližších vztahů.
Je určitě v pořádku, že užíváte antidepresiva, pro takovouhle dobu jsou jistě užitečná. Je otázka, zda byste nepotřeboval s někým častěji mluvit o tom, jak Vám je, co prožíváte. Možná byste mohl vyhledat ještě nějakého psychoterapeuta, kterého byste mohl po nějaký čas pravidelně navštěvovat a mluvit s ním o tom, co zažíváte, co Vás napadá, jak se cítíte. Takový průvodce by s Vámi mohl sdílet Vaše prožitky a pocity, a jemně Vás provádět po cestě zpracovávání ztráty maminky.
Je pro Vás teď důležité přijímat vše, co Vás nějakým způsobem podporuje – být k sobě citlivý, pečovat o sebe, odpočívat, dělat aktivity, které Vás trochu občerství, mluvit s těmi, kdo jsou vám blízcí, myslet také na to, abyste jedl a spal. Nemůžete dělat víc, než se opírat o to pevné, co kolem Vás a ve Vás je.
Pokud jste z Prahy či se poblíž pohybujete, můžete samozřejmě také přijít do poradny pro pozůstalé Cesty domů.
Milý Jindro, myslím na Vás i Vaše blízké a věřím, že za čas přijde úleva a nějaká alespoň malá radost.
Ilona Peňásová
Dotaz zodpovídá
