Maminka zemřela dva dny po narození mého syna, nyní mám pořád strach a nemůžu pořádně truchlit a plakat. Je to normální?
Jsou to dva měsíce co mi zemřela maminka na ALS...Byla jsem na začátku těhotenství a dozvěděli jsme se diagnozu, měla jsem před svatbou...byla s nama celou dobu doma a ja se snažila se o ni každý den starat a přes všechnu snahu nás opustila dva dny po porodu meho syna...Nevim co dal, byla jsem celou dobu tak silna a ted mam porad strach a ani nevim z ceho, nemuzu spat..mam pocit, ze nemuzu ani poradne truchlit, nejde mi ani poradne plakat...je to vsechno normalni?
Vážená paní Lenko,
popisujete složitou situaci, ve které jste se ocitla – říkám si, že toho bylo na těch devět měsíců nějak příliš. Chci Vám vyjádřit účast a také úctu k tomu, co všechno jste zvládla najednou, ale také pogratulovat k narození Vašeho chlapečka.
Občas se člověk dostane do okamžiku, kdy jako by měl žít dva nebo i víc protichůdných životů – na jednu stranu provázet maminku těžkou paralyzující nemocí, prožívat s ní každý den a postupně se připravovat na situaci, kdy maminka odejde. Pak procházet dobou žalu, truchlení, vzpomínek, vyrovnávat se s tím, co je pro většinu lidí tak těžké…
Na druhé straně zažívat život přicházející, na který se připravujete měsíc po měsíci a který prožíváte ve své mysli i ve svém těle, což je zase pro většinu lidí jedna z nejkrásnějších životních chvil… Oba tyto životy jsou velmi silné, koncentrované jen jakoby na jednu událost. Obě situace vyžadují úplně jinou energii, jiné emoce, jiný pohled – zpátky, nebo do budoucnosti.
Je nesmírně těžké prožívat obojí naplno. Vám ale nic jiného nezbývalo, než přijímat to, co přichází, aniž byste mohla něco změnit. Je to taková těžká životní škola, která na každého z nás někdy a nějak v životě čeká.
Myslím, že i s tím, čím jste musela projít a stále procházíte, souvisí Vaše vyčerpanost a pocit bezmoci. Nemohla jste nic ovlivnit, jen u toho být a prožívat. Někdy je pro člověka těžké vyznat se ve vlastních emocích a prožívání – natož v době, kdy zažíváte úplně protichůdné pocity. Určitě je to, co prožíváte, normální - ve smyslu normální reakce na „nenormální“ nebo výjimečně zatěžující situaci. To, že nemůžete pořádně truchlit či plakat, je jistě dáno i tím, že vedle toho prožíváte novou radost a všechny ty prožitky dohromady vytvářejí dost protichůdnou „směs“. Potřebujeme nějak rozumět sami sobě, tomu, co se s námi děje a proč. V situaci, jako je Vaše, je to ještě o něco obtížnější. Můžete prožívat zmatek a nejistotu. Nemohla jste ale dělat nic líp, ani nic víc, než jste dělala. Starala jste se o maminku a zároveň dávala prostor novému životu.
Je důležité přijmout to, co přišlo. Vím, že se to snadno řekne – možná, že by pro Vás bylo užitečné mít někoho (např. psychoterapeuta – ale třeba i dobrou kamarádku), s kým o tom můžete mluvit, postupně zpracovávat všechny prožitky a pocity spojené s dobou, kterou máte za sebou, i s tou dobou současnou, kterou teď prožíváte. Také Vám navrhuji přečíst si text V době zármutku, který je uveřejněn na jiném místě tohoto portálu. Možná by bylo užitečné hledat s něčí podporou to, co potřebujete, abyste se mohla s maminkou vnitřně rozloučit a obrátit se k novému životu, který se jistě hlásí o své.
Udělala jste všechno, co šlo, a doprovodila svou maminku až do konce. Líp jste jí nemohla posloužit. Teď je před Vámi další úkol – žít svou přítomnost a budoucnost bez nejistoty. Jistě je důležité mít kolem sebe své blízké, o které se můžete opřít. Nebojte se říct si o to, co potřebujete a co Vám dělá radost.
Držím vám palce a myslím na Vás.
Ilona Peňásová
Dotaz zodpovídá
