Zemřel mi tatínek, bojím se, že truchlím nedostatečně. Co s tím?
Dobrý den,
obracím se na Vás s otázkou, jak by mělo správně proběhnout truchlení. Před několika dny mi po velmi těžké nemoci zemřel otec. Nejprve to byl šok, přestože jsem to čekala a kolikrát si říkala, že by mu bylo lépe, kdyby se už dále netrápil. První den jsem z poloviny proplakala, stejně tak moje matka. Přesto jsem však musela normálně fungovat a řešit i další s tím nesouvisející věci. Večer jsem si vzala Xanax a usnula jsem, čekala jsem, že se mi bude o tátovi zdát a ono nic (do dneška se mi o něm nezdálo). Druhý den jsme s mamkou byla zařizovat pohřeb, celé jsme to obě opět proplakaly, rozvezly jsme parte a pojaly jsme to jako jakousi rozlučku se vzpomínáním na tátu. Pohřeb bude mít ve středu, vím, že ho obě probrečíme, ale potom nám oběma bude lépe. Víme, že teď ho již nic nebolí a netrápí, na rozdíl od těch téměř tří měsíců, které strávil v nemocnici.
No a k mé otázce: Je toto normální průběh truchlení? Přiznávám, že jsem se nad tím zamyslela až ve chvíli, kdy mi bylo okolím vyčteno, že jsem tedy tatínka moc neoplakala, že je to nedůstojné a že nedržím žádný smutek (vzpomínka na tátu ve mě vyvolává jak smutek, tak ale i radost), že jsme prostě chladná, zlá a vypočítavá. Vím, že by si nepřál, abychom se s mamkou moc trápily, vždy sám opakoval, že takový je život a je třeba ho takový přijmout (naposledy když ještě byl v nemocnici a viděl mě plakat). Vědomě se snažím vyhledávat pozitivní momenty (procházka se psem, sport), radovat se, smát se (čemukoli), místo abych se hroutila. Zármutek ničemu nepomůže, tátu nám nevrátí. Teď si ale radost a smích vyčítám, vyčítám si, že se můžu smát vtipu a užívat si příjemné chvíle, i když přesně to by si asi táta přál... To se člověk se ztrátou blízkého člověka musí vyrovnávat takovým způsobem, aby v okolí vzbuzoval lítost? Musí chodit celý v černém, celé dny usedavě plakat a nedokázat mluvit o čemkoli jiném? Jsem opravdu zlá?
Dobrý den,
děkujeme za Vaši otázku ohledně průběhu truchlení. Tématika “normálního” truchlení a výčitky z Vašeho okolí Vás postavily před pochybnosti, zda cítíte věci tak, “jak se má”, jestli nejste zlá nebo necitlivá, když na Vás není v průběhu dní vidět veřejně prožitek smutku a dokonce někdy prožíváte radost.
Je třeba vyjít z toho, že v současnosti neexistuje žádný závazný předpis ani pravidlo, jak má truchlení vypadat. Každý prožívá ztrátu blízkého člověka podle sebe, své povahy i situace, ve které právě je. Navíc je také rozdíl mezi tím, co člověk prožívá a co dává najevo svému okolí.
Vy sama nejlépe víte, co cítíte, co potřebujete a jaký byl vztah mezi Vámi a tátou, případně s čím ze života odcházel a co to ve Vás vyvolává. Nikdo nemá právo Vám předepisovat, jak to má nyní být — je dobré odlišit, že nejste zlá nebo necitlivá, ale že pravděpodobně nesplňujete představy někoho ze svého okolí. Množství slz ani počet neprospaných nocí nejsou měřítkem toho, jak jste měla tátu ráda a jak jste se vyrovnala s jeho smrtí.
Jsou společenská pravidla, které je možná dobré dodržet v době mezi úmrtím a pohřbem (např. nebývá obvyklé organizovat velké společenské oslavy, bujaré večírky apod.), někde — a v rámci některých vztahů — se dodržují tato omezení delší dobu, ale ani ta nejsou zavazující. Podobně je to např. v oblasti oblékání — někteří lidé nosí v období truchlení černou barvu, jiní nepotřebují veřejně ukázat, co prožívají a nezmění nic na svém zevnějšku. Oboje má své výhody i nevýhody a v dnešní době panuje velká volnost ohledně způsobu chování v nejbližších dnech po smrti blízkého člověka. Je proto ale také časté, že vzniká rozdíl mezi lidmi v chápání toho, co se má — každý může mít své představy a prožívání.
Předpokládám, že toto všechno vlastně asi víte. Z Vašeho e-mailu mám spíš dojem, že jde o jakousi obhajobu před druhými, o možnost zachovat se v této době po svém bez obvinění nebo zpochybňování. Pokud jste nyní usazená ve způsobu svých reakcí, pak není důvod proč se více hájit. Obvinění, která jste si vyslechla vypovídají spíše o představách daného člověka, jak se má vlastně láska či respekt k zemřelému vyjadřovat.
Je možné, že Vás ještě výrazný smutek zastihne později a pak třeba budete mít potřebu tichosti nebo uzavřenosti (čemuž někdy černá barva napomáhá) a pak je na místě si i toto dopřát. Někteří lidé totiž prožívají smutek ve vlnách a tak nepotřebují hned tato opatření a později mohou prožívat to, co jiní hned v době po smrti blízkého. Nebo je možné, že jste se v době umírání táty stihla dost vyrovnat na to, abyste pak nepotřebovala více ochranného období. Opravdu neplatí, že čím víc milujeme, tím víc musíme truchlit. Důležité je, abyste mohla být v souladu s tím, co právě cítíte, ať už je to smutek v době, kdy to ostatní nečekají, nebo běžné prožívání v době, kdy jiní nejsou schopni ničeho jiného než zármutku.
S úctou,
*
Zuzana Vondřichová*
Dotaz zodpovídá
