Babička umírá na rakovinu slinivky. Jak se smířit s tím, že jí vidím naposledy?
Dobrý den, moje babička umírá na rakovinu slinivky. Snažím se s ní trávit, co nejvíce času, protože už od dětství nebyl měsíc, co bych k ní a dědovi nejela na návštěvu, ale je to pro mě moc těžké. Nedokážu se smířit s tím, že jí vidím možná naposledy. Děda mě minule poprosil, jestli bych je nemohla vyfotit, že by chtěl mít památku - v tu chvíli mi došlo, že tohle všechno s ní dělám již naposledy. Je to ode mě sobecké, ale chtěla bych se zeptat - co mám dělat, abych to brala třeba tak jak to bere ona, tak že, tam musíme každý a že už si svůj hezký život prožila?
Dobrý den,
umírání Vaší babičky Vás zasahuje, což je přirozené. Píšete, že je to pro Vás moc těžké, zároveň zvládáte s babičkou pobývat a plnit její i dědova přání, což určitě vyžaduje Vaši statečnost i lásku. Nedokážete se smířit s tím, že babička odchází a možná spolu trávíte poslední chvíle. Myslím si, že to není nutné ani zcela běžné, aby s takovou situací byl člověk vyrovnaný. Není to sobecké, je to normální stav – smutek, úzkost, nebo i zloba a nepochopení jsou pocity, které k tomu patří. Vždyť jste s babičkou byla ráda!
Úleva přichází často až později, po odchodu milovaného člověka, kdy se úzkost ze smrti a umírání může mírnit a je prostor pro smiřování se. Celé provázení umírajícího blízkého je dlouhý proces, plný různých emocí, a rozhodně nezačíná klidem a vyrovnaností. To, že je Vaše babička se smrtí smířená, je velké štěstí a možná to i Vám časem pomůže v nalezení klidu.
Zuzana Vondřichová
Dotaz zodpovídá
