Jak se vyrovnat se strachem ze smrti blízkých?

Dobrý den,

mám problém, asi trochu rozsáhlejší. Vlastně ani nevím, kde začít, protože nevím, co se vším může souviset... Ale začnu u toho, co mi dělá starosti poslední dobou, resp. Před rokem mi zemřel můj milovaný pejsek. Znamenal pro mě neuvěřitelně moc, protože jsem měla těžké dětství a dospívání a často jsem si nějak ubližovala nebo i reálně přemýšlela o sebevraždě, ale vždy, co mi v tom zabránilo, byla láska k pejskovi. Říkala jsem si, že ho tu nemůžu nechat, že chci být s ním. Dával mi spoustu lásky a já zase jemu. To vlastně nebyla snad ani láska, ale nějaká nadláska...dokonce jsem si nechala i vytetovat jeho jméno. Když mi bylo zle, vždy byl u mě a tolikrát mi pomohl...vlastně kdyby ho nebylo, tak bych si ten život asi opravdu vzala. Čas a roky plynuly a často jsem přemýšlela nad tím, co bude, až mi umře, že se toho nechci dožít, ale pejsek zestárl a bohužel ten den přišel... Bylo to horší než hrozný. Cítila jsem, jak mě to trhá vevnitř na kusy. Takovou bolest jsem nikdy necítila, a to jsem si zkusila už ledasco. Další dny, týdny byly strašně bolestné. Další měsíce už jen prázdné. Nemůžu na něj skoro pomyslet, jako bych to v sobě uzavřela a jakmile mi jej něco připomene, tak se pootevřou dveře od té černé zžíravé díry a okamžitě mi začne být zle, tak musím myslet na něco jiného a ty dveře rychle zabouchnout. Dokonce ani u jeho hrobečku na něj neumím normálně vzpomínat. S tímto už jsem se nějak žít naučila, ale poslední dobou mi často jdou na mysl obavy ze smrti prarodičů. Prarodiče z otcovi strany již zemřeli, ale nezasáhlo mě to tak silně, protože jsme neměli takové vazby jako s prarodiči z matčiny strany. Jsou již starší, babička (81) již trpí asi nějakou stařeckou demencí, přestože to byla tak silná žena, která všechno vždycky s každým vyřídila, byla pořádná, pečlivá, umíněná...nyní je to všechno pryč. Dědeček (85) je naštěstí stále čilý, chodí na procházky, jezdí autem, někdy dokonce i na babetě!!! :) Ale ten věk je na něm také vidět. Tito dva lidé mi velice pomohli. Nebýt babičky, tak jsem se léčila v psych. léčebně. Trápí mě, že odjedou zrovna tak, jak odešel pejsek. Prostě to přijde a člověk s tím nic neudělá. Ale bojím se té bolesti... Bojím se, že jestli to ještě někdy prožiju, tak mě to regulérně zabije nebo se zblázním. Možná je to morbidní, ale někdy se přistihnu, jak si představuju, že sedím na pohřbu. Když mi volá máma, tak mě napadne - ježiši, babička umřela. Připadám si jak blázen. Taky poslední dobou často přemýšlím o mojí smrti. Někdy mě chytne až panický záchvat, udělá se mi špatně, stáhne krk, potím se, je mi na omdlení... Dokonce jsem si řekla, že si zkusím něco o smrti zjistit, tak jsem pročítala různé příběhy zde na stránkách, dívala jsem se na fotografie a videa z kremace, četla o pohřbech atd... Myslím, že můj největší problém je si tu smrt připustit a chtít pochopit. Já stále smrt pejska nechápu a ani o tom nechci s nikým mluvit. Zároveň ale nechci zbytek života (ať má být jakkoliv dlouhý) přemýšlet jen o smrti. Nevím, co s tím mám dělat. K psychologovi ani psychiatrovi jít nechci, byla jsem asi u 5ti a nic dobrého jsem si z tama neodnesla (krom léků, které ale už neberu). Pokud si můj částečný příběh někdo přečetl, tak děkuji za čas. Pokud mi někdo odpoví s nějakou radou, budu moc vděčná...