Dědeček prožívá těžký konec života, chtěl by zemřít. Jak mu pomoci?
Hezký den, předem bych rád objasnil, že toto není v žádném případě dotaz na eutanazii, píši sem spíše kvůli sobě. Mám dědečka, kterému je téměř 100 let. Již 15 let sedí doma a ven se dostane pouze k lékaři. Snažili jsme se všemi prostředky jej co nejdéle zapojovat do rodinného života, brát ven, vodili jsme ho na zahrádku, ale on časem nechtěl a jeho svět se smrsknul jen na jeho byt. Je téměř hluchý a špatně vidí, a po mrtvičce, kterou lékaři v nemocnici ani nezaznamenali, tudíž dělali, že se nic nestalo, se nemůže ani souvisle vyjadřovat, pletou se mu slova a je vidět, jak ho to trápí (ví, co by chtěl říct, je psychicky v pořádku; přes den si sám dojde s chodítkem na toaletu a sám sní připravené jídlo). Takže už velice dlouho jen sedí doma, nemůže si číst, dívat se na televizi, bavit se s lidmi ani poslouchat rádio - a ani nechce. Často pláče, že už je to dlouhé, opakovaně říká, že si přeje aby byl konec, chce umřít, nemá o nic zájem. Stěžoval si, že jej lékaři tak dlouho léčili, až tím způsobili, že nemůže odejít. To mne přivedlo na myšlenku, zda je opravdu nutné takovému člověku dávat 15 prášků denně, které ho de facto uměle drží při životě (dědeček není schopen si sám chystat léky, ani brát léky a ani si nedovede spojit, že bez nich by tu už dávno nebyl). Vidím, že dědeček si přeje konec, psychicky strádá a já s ním cítím, protože ho mám velmi rád. Trápí mne, že když jsem tuto spíš filozofickou otázku nadhodil před rodinou, měli mě téměř za vraha a celá rodina si teď o mě myslí něco špatného. Prosím Vás o odpověď, jestli jde opravdu o tak zlý, zvrácený nápad - vysadit takto starému a nemocnému člověku, který tu už nechce být, léky a léčit ho jen nějakou paliativní formou? Léky jen oddalují selhání jeho orgánů a pořád mu jich přibývá. Napadlo mne to jen kvůli němu, protože při každé návštěvě máme prakticky jen toto téma, nic jiného jej ani nezajímá. Ještě bych rád dodal, že o dědečka nepečuji, takže jeho další osud nemohu ovlivnit.
Píšete o dědečkovi, pro kterého je konec života spíš přítěží a mluví před Vámi o tom, že si přeje, aby to už brzy skončilo.
Vážený pane Petře,
oceňujeme důvěru a otevřenost, s kterou jste se obrátil na naši poradnu. Je patrné, že jste získal dědečkovu důvěru. Vnímám, že máte porozumění pro jeho uvažování, že hledáte, jak mu co nejlépe prospět – toho si na Vás vážím. Oceňuji péči, kterou jste dědečkovi věnovali a věnujete. Zároveň se sám ocitáte jako mezi kameny – na jedné straně toužíte dědečkovi vyhovět a ulehčit jeho trápení, na straně druhé se setkáváte s neporozuměním a odsouzením od ostatních. Umím si představit frustraci, bezmoc, lítost i vztek, které člověk ve Vaší situaci zažívá.
Otázka, kterou kladete, má etický podtext. Jde o to, co je pro nás lidi cennější – má větší hodnotu zachovat život a relativní zdraví, nebo je důležitější dopřát nemocnému úlevu a dovolit mu v klidu odejít z tohoto světa, třeba i o něco dřív? Na tuto otázku neexistuje jediná správná odpověď. Lékaři mají ve svých pravidlech léčit, dokud je to možné – a je dobře, že se tím řídí. Vy se přikláníte k tomu, že je dobré nechat druhého odejít v jeho čase, neprodlužovat uměle život za tu cenu, že je ten život přítěží pro toho, kdo ho žije — myslím, že Váš pohled je také v pořádku. Přát člověku, aby se už nemusel trápit, není přece zvrácené, ale lidské. (Ale chápu, že ne pro každého je přijatelné to slyšet.)
Na druhou stranu, bohužel, stáří často s sebou nese dlouhé a nekonečné čekání na úlevu, na změnu, někdy na smrt. Myslím, že my, kteří v této situaci ještě nejsme, si neumíme plně představit, jak je to těžké, kolik bezmoci a marnosti zažívají. Jak ohromný je kříž, který byl na dědečka naložen. Možná se v duchu zlobí, že musí trpět, v tom naštvání se snaží najít viníka – a tak se zlobí na lékaře a jejich léčbu. Možná se cítí vnitřně osamělý a hledá toho, kdo s ním vydrží i tyto těžké myšlenky. Možná zažívá i jiné smutky a všechny se mu slijí v tento jeden, o kterém s Vámi hovoří. Někdy po úrazech mozku dochází ke změnám, které vyvolají depresivní prožívání (to by byla na místě konzultace s psychiatrem, který by mohl posoudit a nabídnout léky na upravení nálady).
Chci Vás povzbudit k vytrvalosti. Pokud je to pro Vás možné, abyste zůstal tím, komu děda může svěřit i tajné myšlenky své duše a kdo se snaží porozumět a nesoudit. To je pro dědu moc důležité. Také Vás chci povzbudit, abyste dál poctivě hledal odpovědi na otázky, i když „jdete proti proudu“. Uvědomuji si, že abyste mohl dědovi dobře posloužit, měl byste i Vy mít někoho, kdo se dívá na věc podobnýma očima, kdo Vás podepře a porozumí Vám. Zkuste sám sobě odpovědět, kdo by takovým souputníkem mohl být. Možná někdo z méně blízkých, možná bývalý přítel, nebo třeba farář … Zkuste někoho takového najít – podobně jako dědova duše touží se svěřit a zažít přijetí, Vaše duše potřebuje totéž.
Pane Petře, přeji Vám i dědovi, abyste unesli všechno, co Vám bude naloženo, a abyste měli vedle sebe blízkou duši.
Petra Hálková
Dotaz zodpovídá
