Umřel mi dědeček. Nyní jsme se přestěhovali do bytu, kde kdysi s babičkou bydlel. Jak se s tím vyrovnat?
Už je to dva měsíce co mi umřel děda. Byl to můj jediný dědeček, kterého jsem měla. Bylo to mé první úmrtí v naší rodině. Ještě teď se s tím vyrovnávám. Většinou na mě příjdou takové návaly úzkosti kdy jen brečím a brečím. Děda s babičkou se znali od svém 10 let a nedávno oslavili 65. výročí svatby. Už jenom ta představa, že spolu byli tak dlouho a nakonec jeden z nich odešel je pro mě strašná. Ještě před jeho smrtí byli oba v domově důchodců, jelikož už se o něj babička nemohla starat sama a jelikož je mámá v inv. důch. tak to taky nezvládala. Už před jeho smrtí bylo dohodnuté, že se do jejich bytu s manželem nastěhujeme. Nyní v bytě děláme rekonstrukci a já vím, že babičku mrzí, že se domů už nevrátí. Příjdu si jako ten nejhorší člověk na světě, že vlastně kvuli nám se babička do bytu nevrátí i když moc dobře vím, že ona by tam sama být nemohla. Akorát by byla v depresi z toho, že tam děda není. Nevím jak se s tím mám vyrovnat.
Píšete nám, že Vám zemřel dědeček a Vy se chystáte nastěhovat do bytu, kde kdysi s babičkou bydlel. Truchlíte po dědečkovi, poprvé se setkáváte zblízka se smrtí, vyrovnáváte se s faktem, že všichni zemřeme.
Dobrý den, paní Anno,
vážím si důvěry, se kterou se na nás obracíte. Mám dojem, že jste citlivá k sobě a k potřebám Vaší duše. Zároveň dokážete vnímat i ostatní blízké lidi – toho si velice vážím.
Přijměte prosím mou upřímnou soustrast spojenou s úmrtím dědečka.
Píšete, že krom smutku Vás trápí výčitky, že kvůli Vám se babička nemůže vrátit do bytu. Uvědomuju si, že je těžké přivlastnit si byt někoho, koho máme rádi, kdo je naživu a rád by zde bydlel. Pokud jsem dobře porozuměla, babička se tam nemůže vrátit ne kvůli Vaší chamtivosti, ale proto, že by v něm nezvládla být sama. Rekonstrukce tuto skutečnost jenom potvrzuje.
(Koneckonců ani pro babičku není situace snadná. Ztratila životního partnera, po těch letech skoro část jí samotné. Možná v nitru doufala, že až to s dědou skončí, že se vrátí domů – takže truchlí nejen pro svého muže, ale i pro ztrátu svých snů, pro ztrátu schopnosti se sama o sebe postarat, pro svou vlastní bezmoc a závislost na druhých…)
Chápu, že Vás napadly zmíněné výčitky, ale zdají se mi neopodstatněné. Vyčítat byste si mohla (a měla) v případě, že byste babičku nějak úmyslně z bytu vyštvali. Ale ne v situaci, kdy babička v něm nemůže bydlet kvůli svému zhoršenému zdraví nebo snížené schopnosti o sebe pečovat. To přece nemůžete ovlivnit! Jsem přesvědčená, že odpovídající prožitek Vaší duše nemá být výčitka, ale smutek nebo bezmoc spojená s tím, jak babičce postupně ubývají síly.
Z Vašeho popisu mám dojem, že toto rozumem víte, ale Vaše duše tomu „nevěří“. Je možné, že jste narazila na nějaké vnitřní nedořešené téma, které Vám brání uvěřit, že nemůžete za to, že se babička domů nevrátí. Nevím, jaké téma přesně to je, a jeho řešení je nad síly internetové poradny. Zvažte možnost, že byste si dopřála několik sezení s psychoterapeutem, který by Vám pomohl odhalit a odstranit tuto překážku.
Zároveň mi běží hlavou, jak to babičce můžete „oplatit“. Nabízím několik úvah pro inspiraci: Co myslíte, jak se babička staví k tomu, že budete v jejím bytě bydlet? Přála by Vám to? Přála by si, abyste si byt uzpůsobili dle Vašich představ? Pokud ne, odpustila by Vám to? Dalo by se s ní o tom mluvit? Jak se na to dívá Váš manžel a ostatní členové Vaší rodiny? Můžete „na oplátku“ Vy zpříjemnit život babičce? Zajít k ní pravidelně na chviličku, přinést jí něco, co připomíná domov, prohlédnout s ní staré fotky…? Odvézt ji třeba na hřbitov nebo na sraz s bývalou kamarádkou? Podniknout spolu letní výlet někam, kde by se jí líbilo? Věřím, že Vaše milující duše najde mnoho možností, jak projevit svou lásku i vděčnost.
Paní Anno, přeji Vám i všem Vašim blízkým, ať unesete tíži smutku a loučení. A Vy ať najdete cestu pro Vaši duši, aby Vám nic nebránilo užívat nové bydlení s radostí a vnitřním klidem. Držím Vám palce.
Petra Hálková
Dotaz zodpovídá
