Starám se 15 let o těžce nemocnou maminku. Už jsem vyčerpaný. Co dělat?

Dobrý den,
nezlobte se, že otravuji, ale já už nemůžu dál. Starám se 15 let o těžce nemocnou maminku(86 let).
Nejdřív měla mozkovou příhodu, zůstala ochrnutá na pravou stranu na vozíku. Za 2 roky přišla další blbá diagnóza - Alzheimerova nemoc. A loni v květnu další mozková příhoda, teďje ochrnutá i na levou stranu. Je skoro nepohyblivá, už několik let je ležící pacient.
Je to s ní už hrozně špatný, zvlášť manipulace s nepohyblivým člověkem. Hodně se toho musí dělat se zvedákem, ale i tak musím plno věcí dělat ručně sám. Mám z toho úplně zničený záda. Udělal jsem vlastnoručně bezbariérovou koupelnu, máme pojízdnou židli do sprchy a polohovací křeslo. A taky invalidní vozík a nájezdovou rampu k našemu domku. Všechno jsme si pořídili během let na vlastní náklady, pojišťovna i úřad práce nám všechny žádosti zamítli, i když nám doktor pomůcky předepsal. Poslední 2 roky, co je covid, jsou pro mně úplně šílený. Než přišel covid, měli jsme stacionář, tam jsem mámu denně vozil autobusem na vozíku, auto nemáme. Ale když přišel covid, tak nás vyhodili a už nás zpátky nevzali, nedomohli jsme se. Poprvé jsem se zhroutil po 7 letech, bylo to šílený. Za poslední 2 roky jsem se zhroutil 3x. Celkem jsem se zhroutil 6x od začátku péče za těch 15 let. Měli jsme nějaké asistenční služby domů a rehabilitační sestru. Ale jakmile přišel covid a byly ty vlny, tak jsme služby zrušili a já si vzal neplacené volno v práci, abych se mohl starat. Teď jsem v práci na půl úvazku a pokud by se zlepšila epidemiologická situace, řekněme tak kolem 3 tis. nakažených, tak bych zas nějaké služby vzal. Odlehčovací péči nechci, bylo to tam blbý a pak jí i zrušili a bojím se, že už by to byla pro mámu konečná. Myslí si to i náš neurolog. Máma nikdy nikam nechtěla, když jsem ji tenkrát dal na odlehčovací službu, tak na mně křičela, kam jsem jí to odložil a že chce domů a proč nemůže domů. A já se zařek, že nechci nic podobnýho v životě už zažít a že teda bude doma. Přes všechny ty zdravotní problémy je ta máma pořád strašně hodná. Já vím, že nemůžu ubližovat nejhodnějšímu člověku na světě. Já bych s tím nemoh žít, že jsem jí ublížil. Třeba mne pochopíte. Péče mi zničila práci, učil jsem na VŠ, ale musel jsem odejít kvůli péči. Přítelkyně ode mne už před 12 lety utekla, nemohla se prý dívat, jak přebaluju pokakanou maminku, a já se ani neoženil. Myslel jsem, že na čas, třeba aspoň na měsíc, převezme péči moje sestra, ale ta to odmítá. Prý jsem řekl před 15 lety, že se budu starat, tak proč chci pomáhat, že jí taky nikdo nepomáhá. Jenže to jsme nevěděli, do čeho jdeme.
Abych jí úplně nekřivdil, ona mi občas trochu pomůže, přijde v neděli na půl dne a aspoň zašije a vyžehlí prádlo, to není moje parketa, nebo vezme mámu na vozíku ven na procházku, ale to je tak všechno. Já už se jí 8 let žebrám, aby aspoň na měsíc péči o mámu převzala, ale ona nechce. Že nechce žít jako já a mít úplně zničenej život jako já. A taky se prý musí starat o manžela. Tohle mne na ní docela mrzelo, je to přece taky její maminka.
Nejhorší je to strašný vyčerpání za ty roky, špatný spaní, jak mě bolej záda a taky je mi špatně po těch antidepresivech, která podle pana doktora musím brát. Taky jsem úplně zničenej finančně, všechno, co jsem za ty roky vydělal, jsem dal do pomůcek pro mámu, protože pojišťovna a úřad práce nám všechno zamítli. Bylo to přes 600 tis. Kč.
Když jsem byl s mámou loni v létě na rehabilitaci v Jeseníkách, tak mi tam jedna zdravotní sestra, která se starala o svýho manžela, kterej přišel o obě nohy, řekla, že "kdybych se takhle dobře nestaral o mámu a někam jí dal, tak máma už by dávno nebyla. Ale je to obětovanej život." Bojím se, že měla pravdu. Budu Vám vděčen za radu, co bych měl dělat, nebo jestli už jsem úplně beznadějnej případ, jak mi řekla jedna kolegyně v práci. Kdo ví, co nás ještě čeká. Děkuji. Jarda