Tatínek zemřel v nemocnici. Trápí mě, že jsem pochybila, když jsem ho nevzala domů. Mohu nějak zmírnit své výčitky?
Dobry den,před třemi týdny mi umřel tatínek v nemocnici. Nemohu se s tím vyporadat a citim se vinna a vycitam si,ze jako zdravotnik jsem pochybyla. Tatinek se lecil s Parkonsonovym syndromem, od dubna 2020 mel halucinace a trpel delirialnim stavem. Ale stále byl chodici a snazil se. V listopadu mu zacali opet stavy deliria a mel halucinace,nevedel.jak ulehnout do postele. K tomu vsemu jsem zjistila ze ma teploty 38-39 a crp se mu zvedalo kazdym dnem i presto,ze mel brzy antibiotika. Kdyz nebyl schopen stat na nohou zavolala se zachranka,ktera ho odvezla do nemocnice na vyšetření,tam mi sdelili,ze si ho tam nechaji na infuzni terapii. Informovala jsem lekare,ze otec ma.podezreni na demenci s Lewyho telisky a ze nesnese.neuroleptika. Na druhý den jsem.jeste normálně s.otcem.hovorila a odpoledne mi lekarka sdelila,ze.je zmateny,ze jin vytrhava infuzi a ze ho prikutrovali,coz opakovaně jsem je prosila at.me tam.pusti,ze jsem o.nej pecovala a ze.ho uklidnim,samozřejmě me.nepustili. za tri dny tatinek umrel,videla.jsem ho v takovem stavu,ze nechapu,jak ho mohli takhle znicit. Mam strasne vycitky,ze jsem ho.nevzala domu a nemohu se s tim srovnat. Trapi me.to,ze jsem pochybyla.
Píšete, že Vám zemřel tatínek a máte výčitky, že jste tatínka nevzala domů z nemocnice, kde byl na infuzní terapii.
Dobrý den, paní Petro,
je mi moc líto, že tatínek zemřel. Ještě k tomu v době, kdy nejsou možné návštěvy v nemocnici, a proto jste neměla možnost ovlivnit péči, uklidnit tatínka. Říkám si, jak těžké to pro Vás asi bylo. Zároveň je vidět, že jste pro něj chtěla dobrou zdravotní péči a s nemocnicí jste komunikovala, lékaře jste informovala o lécích. Zkrátka hodně jste toho udělala.
Zkouším se vcítit do toho, co prožíváte, ale asi si to neumím úplně plně představit. Přemýšlím, že teď můžete prožívat spoustu pocitů, které se asi v průběhu času mohou také proměňovat, někdy mohou být pocity a myšlenky zahlcující. Nevím, jak to máte Vy, každý prožívá smrt blízkého jinak, je běžné cítit šok, lítost, smutek, obavy z toho, co bylo a bude, výčitky, vztek, úlevu atd. Součástí těchto pocitů bohužel bývají i výčitky z toho, co jsme před úmrtím našeho blízkého udělali, nebo naopak neudělali. Je to úplně přirozené, což Vám píšu proto, abyste měla nějakou zprávu o tom, že v tom nejste sama a že máte právo prožívat velkou škálu pocitů včetně výčitek, vyjadřovat je, jak umíte — jak se říká upustit je trochu.
Někdy pomáhá o tom s někým mluvit. Nevím, jestli jste už zkoušela mluvit o výčitkách s blízkými, kamarády apod. Nabízím ještě možnost promluvit si s odborníkem, např. s poradcem pro pozůstalé, nebo psychoterapeutem. Odborník má tu výhodu, že Vás nezná, nezná Váš vztah s tatínkem, takže nemá tendenci hodnotit situaci ze svého pohledu. Mohl by Vás tedy otevřeně vyslechnout a klást otázky, které mohou být užitečné.
Přeji Vám mnoho sil.
S pozdravem
Veronika Drnková
Dotaz zodpovídá
