Měla jsem s maminkou vždy komplikovaný vztah, vydědila mě, zamlčela vážnou nemoc. Jak se smířit s úmrtím rodičů?
Dobrý den, před 2 lety mi zemřela maminka se kterou jsem nikdy neměla moc kladný vztah. Narodila jsem se jako nemanželské dítě, když mi byli necelé 2 roky maminka se vdala a byli jsme nová rodina. Z manželství sešlo jedno dítě, můj mladší sourozenec, kterého jsem nikdy neměla ráda protože jsem celý život měla pocit, že mě maminka nemá ráda. S ohledem na dobu před téměř 50 lety bylo normální, že dítě dostalo na zadek, ale moje maminka to s výchovou myslím přeháněla. Za každou prkotinu mě bila, za známky, škola mi pak nešla, nikdy mě nedokázala pohladit, cokoliv jsem udělala bylo zle. Měla jsem pocit, že jsem své dětství prožila jako poskok a sluha v rodině, maminka mě byla schopna poslat za jeden den i 4 x krát do obchodu, musela jsem pomáhat v domácnosti, co mladší bratr nemusel, zneužíval toho a zákeřně si to vychutnával. Trpěla jsem, když mi bylo 18, odstěhovala jsem se od rodičů. Dnes bych to neudělala, ale to je život. Potřebovala jsem svobodu, nikdy jsem nebrala drogy, nechlastala či nežila moc svobodně :) Po odstěhování se náš vztah s maminkou částečně změnil k lepšímu. My děti jsme, ale odešli a maminka byla sama s tatínkem, byla nezaměstnaná, starala se o domácnost a tatínek vše financoval. Hádali se a dost často, oba pili, zda hodně, už nedokážu posoudit, oba jsou už mrtvý. Tatínek (vlastně otčim) který si vzal mou maminku se vždy ke mě choval velice slušně, zdvořile a s úctou, ne jako cizí, nikdy mě nezbil na rozdíl od maminky, která byla na mě doslovně někdy vysazená a nevěděla kdy přestat. V roce 2005 tatínek umírá na cevní mozkovou příhodu a maminka zůstává sama, na pohřbu jsem nebyla, ale modlila jsem se za jeho duši a spásu, přišla jsem 3 týdny po pohřbu za maminkou a nezdržela jsem se moc dlouho. Mamince jsem finančně pomohla, bylo mi ji líto, co bude dělat až si vyřídí vdovský důchod atd. Pak jsme si dali skleničku vína, ale maminka začala být sarkastická a rýpavá až jsme se chytili. Do mě vešla taková zlost za celý svůj život, že jsem ji bez servítky řekla co jsem cítila, ten vztek za celé dětství, za to jak mě bila, nikdy neměla ráda a řekla jsem ji, že až jednou bude umírat bude litovat toho jak se ke mě, ke svému dětství celý život chovala. Svá slova jsem již 1000 x krát o-litovala a dnes bych si raději kousla do jazyku, ale už je pozdě. Rok na to jsem se vdala, mám manžela hodného, ale ne dokonalého, není Bůh a kdo je bez viny? Dlouhá léta jsme spolu nemluvili, matka nechtěla až jednou na Vánoce roku 2016 jsme spolu mluvili jako ty nejlepší kamarádky, mluvili jsme spolu telefonicky přes 2 hodiny, maminka bydlela přes 300 km daleko. Nikdy mi neprozradila ani bratrovi, že je vážně nemocná. Pak jsem ji volala, po Vánocích a chtěla ji opět slyšet, ale opět byla maminka bezdůvodně zlá a sprostá. Pak jsem se zařekla, že už ji volat nebudu, že mě její chování jenom ubírá sil a já se pak trápím.... Rok na to v létě maminka zemřela. Když jsem se dozvěděla z internetu a z pohřební služby atd., že maminka zemřela na alkoholickou cirhózu jater, můj žal byl větší než zlost, že jsem se dozvěděla, že mě těsně po tatínkové smrti v r. 2006 vydědila... Dnes vím, že to není její chyba, protože můj ml. nevlastní (poloviční) bratr se mi telefonicky přiznal, že nebylo těžké maminku "namluvit" nahuckat aby mě vydědila. Maminka dle sdělení lékařů holdovala silně alkoholu, bratr ji slíbil, že se o ní postará, manžel ji zemřel a s dcerou nemluvila protože obě nenašli dlouho k sobě společnou řeč až před smrtí, syn se o matku nepostaral a zdravotní poj. bez ukončení alkoholu nebyla ochotná ji pomoci... Aby maminka utišila svůj žal a trápení i bolest nejenom na srdci, ale i na duši a zbavila se výčitku svědomí pila... až zemřela...
Nedokážu se smířit, že mi zemřela maminka i tatínek, říká se, že čas vše zahojí, ne vždy. Chodila jsem i k psychologovi, ale stále to bolí, to, že maminka i tatínek už tady nejsou. Jako i to, že věřila mému bratrovi a uvěřila planým slibům, trpěla, nenáviděla a odpustila.
Dala bych cokoliv za to kdyby se maminka s tatínkem vrátili, ale to se už nikdy nestane. Píší této řádky a slzy mi stékají po tváří, vše bolí, rány se nezahojili, ptám se Boha proč to dopustil aby mě maminka celý život jen bila, nepohladila, vydědila. Mluvili jsme vždy k sobě jako dvě sokyně a ne jako kamarádky, matka s dcerou...
Nevím zda se s tím někdy smířím, ale stále si myslím, že až umřu někde v nebi se potkám s maminkou a vyříkáme si to :) potkám i tatínka, babičky a dědy... Snad až tam budu šťastná i když mám šťastného muže, ale ten nemůže nikdy nahradit maminku a tatínka, to je jiná láska. Bůh mi nedal to štěstí a nemohu mít děti....
Dobrý den,
především děkuji za Vaši důvěru, s kterou jste nám svůj životní příběh svěřila. Je to těžký a smutný příběh nenaplněné lásky a těžkého dětství. Jako taková světlá postava se tam vyskytuje Váš otčím, Bohu díky, alespoň někdo. Víte, takové ty hovory s některým z rodičů už v dospělosti bývají těžké a málokdy naplní očekávání do nich vkládaná. Je ale dobře, že jste se zastala sama sebe a dovolila jste si tenkrát mamince vyříkat všechnu tu bolest, zklamání, vztek a smutek. Všechno tohle těžké se tak dostalo alespoň trochu ven, nezůstalo to vevnitř. To je dobře, ty nevyříkané a nevyslovené hněvy nás velmi často všelijak devastují zevnitř. Píšete, že jste svá některá slova už 1000krát olitovala. Já bych řekl, to stačí. Z určitého hlediska bylo opravdu dobře, že jste se takhle vyslovila, věřte mi. Maminka před 2 lety zemřela, ale ten vztah vlastně jakoby umřít nemůže pořádně nikdy. Je už uzavřený, už nic nového, bolavého a zraňujícího nemůže způsobit. Žije ale dál pro odpuštění, které s postupujícím časem bývá přece jen o dost snazší, než kdysi. Z Vašich řádků je znát, že jste věřící. Jistě se modlíte, nejspíš chodíte do kostela a tak víte, že když odpustíme, hojíme tím především naše vlastní zraněné srdce. Upřímně Vám přeji, aby Vám cesta k odpuštění těm, kteří Vám ubližovali, přinášela víc a víc pokoje a smíření jak se svým vlastním životem, tak i s faktem, že Vaši rodiče zemřeli. Právě to očekávání nikdy nenaplněné lásky od matky nám působí to, že se odmítáme smířit s faktem, že umřela a že se to už tudíž nikdy nespraví. Alespoň na tomhle světě. Jako věřící prožíváte útěchu z faktu, že se jednou všichni v lásce potkáme na místě, kde už není bolest ani smutek. Neostýchejte se přijímat tuto útěchu a posilu víry plnými hrstmi, rozvíjejte ji a prohlubujte.
Správně cítíte, že manželská láska nemůže nasytit ten nenasycený hlad po lásce mateřské. Tak to je. Zcela na závěr zmiňujete, že Bůh Vám nedal to štěstí a nemůžete mít děti. A to je samozřejmě také smutek a bolest, kterou je zapotřebí obejmout a přijmout ve víře v Boha, který ví, co činí.
Přeji Vám hojnost vnitřního pokoje.
Jiří Černý
Dotaz zodpovídá
