Mám vztek, že mi zemřela babička, nemohu to pochopit, pláču. Návštěvy psychologa se bojím, co mohu dělat?
Dobrý den,
chtěla bych vás požádat o radu. Před třemi měsíci mi zemřela milovaná babička. Byla pro mě něco jako další rodič, od mala jsem u ní často bývala a měla jsem s ní velmi vřelý a hluboký vztah. Bohužel jí v lednu diagnostikovali nádor na mozku a do dvou měsíců byl konec.
Stále si nějakým způsobem nedokážu uvědomit, že tady opravdu není. Bylo to vše velmi rychlé. Umřela u nás doma a v tom pokoji jsou stále její věci. Kdykoli když tam jdu, přijde mi, jakoby se měla za chvíli vrátit, jakoby se nic nestalo. Stejně tak, když jdu k ní domů. Jsou ale chvíle, kdy mi realita dojde a padne na mě zoufalství, brečím, je mi zle a přeju si, aby vše bylo jinak.
Je to samozřejmě pouze krátká doba, nemůžu se s tím ale stále smířit. Navíc jsem v květnu maturovala a skládala přijímací zkoušky, takže jsem byla v neustálém stresu a nemohla si ty věci asi tolik připouštět. Teď to na mě ale dopadá ještě víc.
Největším problém je mé chování, protože jsem na všechny ostatní nepříjemná, naštvaná, včetně přítele, který se mě snaží podporovat víc než jindy. Nikdo ale nerozumí mému chování, protože na venek na sobě nedávám znát, co za mé pocity a chování může. Nevím, jak o tom s ostatními mluvit, mám často problémy s komunikací, navíc když se jedná o takové věci. Proto nevím jak začat o tom, že mi babička chybí a stále jsem se přes její odchod nepřenesla. Mamka, její dcera, je na tom také stále špatně, proto se tomuto tématu vyhýbám, vždycky začne brečet a to mi nepomáhá. Mám strach z návštěvy psychologa, protože netuším, jak by to probíhalo a bojím se, že bych se mu stejně nedokázala otevřít. Snažím se tomu dávat čas, ale obávám se, že se to pouze stupňuje, sama sobě jsem protivná a na ostatní neustále jen štěkám. Pořád mám nehorázný vztek.
Budu ráda za každou vaši radu, co v této situaci dělat.
Dobrý den, Martino,
představuji si, že v době stresu z maturity a přijímaček jste opravdu nemohla věnovat čas dostatečnému truchlení po babičce. Psychika nám dovoluje takové věci odložit, až na to bude čas. Nyní se nejspíš ukazuje, že byste potřebovala babiččin odchod zpracovat, odsmutnit, projít.
Při takhle odložené reakci se stává, že člověk neumí druhým zprostředkovat, co se s ním děje, je mrzutý a podrážděný, má k druhým lidem daleko. A dokonce může mít pocit, že chce mít k druhým daleko, odhání je svou protivností, protože tak možná získává samotu a prostor pro sebe a své trápení.
Možná, že to tak máte také nebo je to u Vás jinak. V každém případě je na místě snažit se sdělit svým nejbližším, co by pro Vás bylo přínosné – zda potřebujete klid, samotu, povídání, naslouchání, konejšení nebo třeba povyražení. Tyto potřeby se mohou často měnit a tak je vhodné druhým alespoň trochu zprostředkovat, co se s Vámi děje. Vím, že je to v takovém stavu těžké. Zároveň si myslím, že by Vám to mohlo pomoci hledat cestu z trápení – sama za sebe byste určovala, co právě potřebujete, snad byste našla víc laskavosti a porozumění sobě. Ostatním lidem okolo Vás by to ulehčilo pochopení Vašeho stavu i potřeb, nemuseli by o Vás mít větší strach než je nutné, nebo by si nebrali Vaše zlobení osobně. Lidé jsou obvykle schopni a ochotni jakkoli pomáhat a vyjít vstříc, když rozumí, co je třeba a nějak chápou důvody.
Přála bych Vám, abyste našla v sobě i v okolí dost zdrojů pro vlastní prostor, prožívání (třeba vzteku a dalších pocitů) a zkusila sdílet své trápení, i když si v tom nejste jistá nebo Vám to hned nepůjde šikovně.
Zuzana Vondřichová