O mamku pečujeme dlouhodobě doma, nyní je na JIP, kam už několik dní nesmíme. Jak pomoci jí i rodině?
Pekný deň prajem,
Už pred niekoľkými rokmi ste mi raz odpovedali na môj dotaz aj Vám za to ďakujem. Mamkin stav bol stále veľmi vážny a tento tok už po niekoľkých mozhových porážkach ťahá 17 rok. Je to veľmi náročné, prognózy nie su dobré, pridružili sa aj iné ochorenia. Je ležiaca, ma tracheostómiu a je krmená gastro hadicou. Starí rodičia robia všetko možné aby jej pomohli. Do nemocnice ju dávajú len v nutnom prípade. Min. Roku sa jej objavil pruh, tem sa zväčšil už na celé brucho,ale operovať nikto nechce. Pred dvoma týždňami sme u nej spozorovalo zhoršenie stavu, začala zvracať, mať teplotu, srdiečko haprovalo, čokoĺvek naši podali cez hadičku šlo von, privolaná záchranka mamku vzala na jisku, kde jej okrem infúzií a atb, dávali aj adrenalín a kyslíkovú terapiu, v krvi mala silný zápal a zistené rtg zápal pľúc, stav sa začal pomaly zlepšovať po 5 dňoch, aj keď to vyzeralo, že už bude koniec, tak.to.opät mamka vybojovala, preložili ju z jisky, na vedľajšiu izbu a chceli nám ju prepustiť domov, s čím starí rodičia nesúhlasili a v podstate nám každý lekár vravel inak, nakoniec nám povedali, že si máme doliečovák vybaviť sami a v nemocnicach sa na nás vykričali, že to takto nefunguje a má to riešiť nemocnica kde leží a že samozrejme všade je plno, tak starkí zúhlasili, že bude doma, lenže v deň keď mali mamku prepustiť sa jej stav zhoršil, mala teplotu, a rtg opäť odhlalil tieň na pľúcach tak museli hľadať vhodné atb,navyše od včera je tam prísny zákaz návštev a ja sa o ňu bojím,nevedia tam jednať s takýmito ťažko chorými pacientami, imformácid cez telefón sú strohé a starī rodičia sú z celej situácie hotovī. Už sa trápia aj oni roky, už veľa krát čakali na najhorší scénár a vždy to mamka vybojovala... bojím sa aj toho, aby si nemyslela, že tam s ňou nie sme a pritom tam byť nemôžeme. Neviem ako pomôcť našim ani ako pomôcť mamke. Veľmi ma mrzí takto dlhý sloh, ale nemám sa komu v tomto zdôveriť, svokra mi vraví, že sa mám sústrediť už na vlastnú rodinu a nemám plakať, no ja to nedokážem, trápi ma, že sa trápia a nemám im ako pomôcť.
ĎAKUEJEM ZA VÁŠ ČAS A POMOC. PRajem všetko len to najlepšie
Dobrý den, Petro,
Z Vašeho e-mailu cítím hlavně napětí, je zřejmé, že Vy i prarodiče se snažíte mamčinu situaci nějak pojmout, ale v tuto chvíli jste bezmocní, nemůžete mluvit ani s mamkou ani nemáte dobrou zpětnou vazbu od zdravotníků.
Nepochybuji o tom, že nemocniční personál by měl sdělit pacientům, že je zákaz návštěv a doufám, že i Vaše mamka ví, že za ní nemůžete. Můžete ovšem požádat nemocniční personál třeba o vyřízení pozdravů s tím, že za ní přijdete, až to bude možné. Mamka se tak dozví, že to nyní nejde a zároveň, že na ni myslíte. Vaše mamka má nejspíš dobrou zkušenost s péčí rodiny, do současnosti jste pro ni dělali všechno možné, tedy snad nezačne pochybovat o tom, že se dál snažíte nějak s ní být v její těžké době. Zároveň chápu Vaše zoufalství, nedaří se Vám situaci řešit, není teď co vymyslet dál, dokud se nedomluvíte s lékaři — je na místě být z toho smutná, naštvaná nebo cokoliv jiného. Nesouhlasím tedy s tím, že byste neměla plakat (nebo to prožívat podle svého). Nevím, jestli máte nebo nemáte brečet, ale myslím si, že je v pořádku, že situaci s mamkou i prarodiči prožíváte, chápu, že Vás to trápí a neumím si představit, jak byste se od toho mohla odříznout. Dokonce, i když už mamčina nemoc trvá roky, předpokládám, že si na to nejde zvyknout nebo být jinak „nad věcí“. Ztráta mamky jako zdravé osoby a bezmoc, které nyní čelíte vůči nemocnici a mamčině stavu, je velká, a tak je asi normální, že je Vám z toho těžko a třeba to i ubírá síly pro Vaši současnou rodinu.
Co se týká Vašich prarodičů, myslím, že byste mohli alespoň sdílet své pocity, navzájem se podpořit a zkusit nabrat nějaké síly pro dobu, až do nemocnice budete moci nebo třeba až pro mamku domluvíte domácí či jinou péči. Teď chvíli můžete najít čas pro ně a pro sebe tak, abyste se navzájem mohli posílit a pomoci si nést toto těžké břímě. I když třeba nic nevymyslíte, můžete mít čas jeden na druhého. Vím, že je to nevyžádané období, raději byste se starali o mamku, ale i pro pečující se taková doba může stát prostředím pro sdílení, vzájemnou podporu a péči nebo třeba pro intimitu, kdy se každý věnuje tomu, co potřebuje jinde — na kterou v přítomnosti pacienta není čas nebo si ji pečující nedovolí.
Petro, chtěla bych Vás podpořit v tom, abyste mohla zůstat sama sebou, mohla pochybovat i se snažit, prožívat cokoliv přijde a co potřebujete. Mamčin stav se mění a Vaše pocity i možnosti mohou být různorodé. Někdy se možná můžete starat víc, jindy máte dosah malý, někdy máte sílu a jindy třeba ne, a podle toho se také můžete cítit. Nemoc Vaší maminky je dlouhodobá a za tu dobu jste jistě už zažila mnohé. Přeji Vám tedy, aby se Vám dařilo opakovaně nacházet cestu k sobě i blízkým tak, jak to budete potřebovat.
Zuzana Vondřichová