Babička má rakovinu prsu, rodina o tom se mnou nemluví. Jak se k babičce chovat a připravit se na její odchod?
Než babičce v létě diagnostikovali rakovinu prsu, byla z našich prarodičů nejaktivnější, nutno podotknout, velmi moderní dáma. Sdělila nám velmi věcně, že je ''plná rakoviny''. Podstoupila ozařování, následně chemoterapii a velmi rychle sešla. Nyní jsem se dozvěděla, že sama ukončila chemoterapii, protože onemocnění je již nevyléčitelné a nebude tak (dle jejích slov) zabírat místo někomu dalšímu. V rodině o tom se mnou nikdo nemluví, vlastně ani nevím přesnou diagnózu a sama babička se to před námi snaží brát v klidu. Já (25) ani moje mladší sestra (18) nevíme, jak se v babičky přítomnosti chovat, jak se na její odchod připravit a jak to bez podpory zbytku rodiny zvládnout. Nabízenou pomoc babička i dědeček odmítají. Děkuji.
Vaše babička je vážně nemocná a Vy si uvědomujete blízkost její smrti. Ráda byste se na její odchod dobře připravila.
Dobrý den, vážená slečno Kláro.
Vážíme si důvěry, se kterou se obracíte na naši poradnu. Vaše babička je vážně nemocná a Vy si uvědomujete blízkost její smrti. Ráda byste se na její odchod dobře připravila. Oceňuji odvahu, s kterou jste odhodlaná čelit tomuto nesnadnému tématu. Představuju si, že ačkoli se snažíte chovat pevně, uvnitř se prolínají prožitky obav, nejistoty, lítosti, zmatku, možná i zlost nebo pocit nespravedlnosti. Vnímám také Vaši osamělou pozici uvnitř Vaší rodiny.
Jak se připravit na odchod babičky? Na to není jednoduchá, přesto se na mnohé se připravit lze, jak sama dobře tušíte. A to jak v rovině duševní, tak v praktické.
Můžete si přečíst, jak obvykle probíhá vyrovnávání se smrtí (např. na našich stránkách, případně v literatuře).
Jak se chovat k babičce, dokud je jí dopřáno tu s námi být? Velmi doporučuji prožít poslední měsíce „naplno“. Nemyslím babičku vyčerpat, ale užít si to, že ještě smíte být její vnučkou a ona že smí být babičkou, nikoli pacientem. Promyslete, co byste s ní ráda ještě zažila. Možná to bude povídání o jejím dětství, prohlížení starých fotek, možná byste se ráda ještě od ní naučila nějakou dovednost (pletení, uvaření speciality apod.). Možná byste ráda něco pro vzpomínku – třeba nahrávku babiččina vyprávění, společnou fotku, sepsat paměti (na trhu jsou k mání i vzpomínkové knihy) atd. Možná byste ráda babičce něco řekla – třeba to, jak moc ji máte ráda, na které chvilky ráda vzpomínáte apod. Možná svým přístupem podpoříte i ostatní členy rodiny k větší otevřenosti a blízkosti. Buďte sebou, chovejte se, jak to cítíte.
Z Vašeho popisu babička působí jako někdo, kdo ví, co chce a umí si o to říct. Moderní dáma, jak o ní píšete, možná chce v tom duchu i tak odejít – důstojně a po svém. Zkuste se tak na ni dívat i během společného času. Ale rozlučte se pokaždé tak, aby mezi Vámi nezůstaly nevyřčené věci. Dohodněte s babičkou dobrý rozlučkový „rituál“ (objetí, stisknout pevně ruce… — jak Vám to bude vyhovovat) – abyste obě věděly, že se máte rády a že si přejete dobré. Nyní s dědečkem odmítají pomoc, možná je to proto, že zatím žádnou nepotřebují, možná mají jiný důvod, nevím. Dovolte babičce, aby se mohla rozhodnout podle sebe, a případné odmítnutí přijměte jako zprávu o tom, že chce zůstat hrdou pevnou ženou. Pomoc a podporu můžete nabízet průběžně, mít v zásobě informace o službách, které lze využít doma, až babiččina nemoc pokročí – domácí hospic, pečovatelská služba, sestřičky z agentury domácí péče, pomůcky, nebo kam se obrátit, kdyby babička zvolila péči mimo domov – lůžkové hospice. Domluvit na spolupráci se lze i s obvodním lékařem či duchovním. Napadá mě, že se můžete babičky zeptat, co by si přála, aby bylo po její smrti. A třeba s ní i probrat, jak to vidíte Vy. Někdy tato témata otevřou rozhovor o věcech, které doposud byly tabu; jiní nemocní chtějí jaksi „chránit“ své okolí a téma neotevřou.
Jak zvládnout její smrt bez podpory rodiny? Lze to a věřím, že i Vy to zvládnete. Neznám důvod toho, proč s Vámi nikdo v rodině o situaci nemluví. Přemýšlím, zda můžete rodině sdělit, co potřebujete, jak se cítíte, když nemáte informace, že chcete být součástí dění. Možná jsou jenom v jiné fázi smiřování s babiččinou nemocí (např. ve fázi popření). Tedy těžkou předem odhadnout, jak to bude, až babička zemře. Ale i mimo rodinu můžete hledat, kdo Vás podpoří, kdo Vám porozumí a bude respektovat Vaše potřeby. Možná sestra, někdo z přátel, z kolegů v práci, někdo ze širší rodiny? Dělejte i po babiččině odchodu věci, které Vaše duše potřebuje (plakat, sama se projít, jít častěji na hřbitov, volat kamarádovi…). Možná budete v rodině jediná, ale to je v pořádku – každý jsme jiný a každý někdy potřebujeme věci jinak než naše okolí.
Milá slečno Kláro, přeji Vám mnoho statečnosti a velkorysosti na cestě, která Vás s babičkou čeká. Jí přeju odchod z tohoto světa takový, jaký by si přála, a Vám, kéž dobře prožijete společný čas, který je Vám vymezen. Budu Vám držet palce.
Petra Hálková
Dotaz zodpovídá
