Mám s nevyléčitelně nemocným otcem odtažitý vztah. Ráda bych ho potěšila, ale jak?
Otec mi před měsícem suše oznámil, že ten kašel, který měl už o Vánocích, je rakovina plic a dalších orgánů s metastázemi, léčit nelze.
Nemáme blízký vztah, rodiče se rozvedli, když mi bylo asi jedenáct, ale časem jsem nastolila jakési příměří, trochu to celé srovnala vnoučata. Potkáváme se tak dvakrát-třikrát do roka, občas si zavoláme.
Dlouho žije s přítelkyní, ale já jsem jeho jediný rodinný příslušník. Rozdělil majetek mezi mě a přítelkyni (zcela souhlasím). Nevím, jak se mám v poslední fázi života chovat ke člověku, který je mým otcem, ale mám k němu odtažitý vztah, vlastně ho moc neznám a moje vzpomínky z dětství nejsou nic moc.
Samozřejmě jsem opakovaně nabídla jakoukoliv pomoc, ale odpověď byla "Asi není nic, co by fungovalo".
Ráda bych ho nějak potěšila, ale vůbec nevím jak.
Renato,
myslím, že tvar vašeho vztahu s otcem je dostačující. Je to pravdivé, upřímné, rovné, srozumitelné a pochopitelné. Čisté a nějak i hezké. Čitelné příměří. Nic víc, nic míň. Nemusíte se teď chovat nějak jinak, není jak a není ani proč. Takhle to stačí. Vaše nabídka pomoci stačí. Myslím si, že ho v jeho situaci ani nemůžete nějak výrazně potěšit. Možná najdete něco, za co mu půjde upřímně a obyčejně poděkovat. Jestli něco takového najdete a budete to moci udělat, udělejte to. Nemusíte. Není třeba si na nic hrát a nebo něco předstírat. Tak, jak to s otcem máte, tak to stačí. Pokud projeví nějaké přání a vy budete moci vyhovět, udělejte to. To je všechno.
Děkuji za vaši důvěru a upřímnost.
Jiří Černý