Před pěti měsíci mi zemřel manžel. "Rady" okolí ve mně vyvolávají lítost i vztek. Jak jim čelit?
Dobrý den,
v únoru to bude pět měsíců co mi zemřel manžel v 61 letech. Od té doby mám pocit, jako bych byla jiný člověk, dříve jsem byla optimistka, teď není dne abych nebrečela, každý den za ním chodím na hřbitov, ptám se proč, špatně spím, stále se mi vrací obrázky z nemocnice, z pohřbu. Prosím o radu - nevím, jak čelit narážkám známých i příbuzných, že to moc prožívám, abych se vzchopila, že to nezměním, že život jde dál, že to chce čas, že musím žít pro děti a vnoučata, že mám kus života před sebou. Takové "rady" u mě vyvolávají lítost, smutek, ale i vztek na jejich necitlivost. Myslím, že nemohou pochopit strašnou beznaděj když člověk stojí u lůžka a nemůže nijak pomoci, když zavolají z nemocnice abychom se přijeli rozloučit. /manžel byl v nemocnici 3 týdny se zápalem plic, z toho 14 dní na ARO/.
Děkuji za Vaši odpověď.
Dobrý den, vážená paní Králová.
Velice nás těší důvěra, se kterou se na nás obracíte. Před necelým půlrokem Vám poměrně náhle zemřel manžel a Vy procházíte cestou truchlení a bolesti. Snažím si představit, kolik zažíváte lítosti, smutku, pocitu prázdnoty, opuštění, zlosti, možná i dojmu, že to nedává smysl a není spravedlivé. Pravděpodobně tušíte, že tyto prožitky k truchlení patří. Že naše duše jimi musí projít a prožít je, aby se mohla dostat dál – k postupnému přijetí skutečnosti, ke smíření s manželovou smrtí. Z Vašeho dopisu mám dojem, že jste projevila velkou dávku statečnosti a vytrvalosti, když jste až dosud dokázala nést všechnu tu bolest a trápení. Je to hrdinství a velmi si toho vážím.
U Vašich blízkých ale bohužel narážíte na nepochopení a málo citlivá doporučení. Věřím, že mnohá z nich nejsou míněna zle. Nejeden z nás, když vidí trápení druhého, si přeje to trápení „ukrátit“, „vytáhnout“ ho z bolesti. Nebo si připadá bezmocně a neví, co dělat, když druhý třeba pláče – a tak něco „plácne“, aby se vyhnul pocitu bezmoci. A vůbec mu nedojde, že se mu tím spíš vzdaluje a ten plačící se cítí osaměle.
Dovolím si ale vrátit se k Vaší otázce, co s tím. Pokuste se promluvit se svými blízkými. Zvolte klidnou chvíli a zkuste mu/jí vysvětlit, že si vážíte toho, že Vám chce pomoct, ale jeho/její reakce Vám tolik nevyhovuje. A říct, co by Vám pomohlo. Objasnit, že třeba když pláčete, přejete si, aby s Vámi pár minut zůstal, sklopil oči a mlčel vedle Vás (nebo něco jiného, co by Vám udělalo dobře). To, že Vám pomůže či uleví. Že byste s ním ráda zašla na hřbitov a zavzpomínala na Vašeho manžela. Že Vám možná nebude rozumět, ale přála byste si, aby se pokusil pochopit, že ta bezmoc v nemocnici byla strašná atd. Zkuste jim co nejpřesněji říct, jaké chování by Vám udělalo lépe. Váš blízký Vám nemusí vyhovět, ale bude pro něj srozumitelné, co byste potřebovala. A možná příště zareaguje jinak. Každý jsme jiný a každému vyhovují jiné reakce okolí – je v pořádku říct „svým“ lidem, co dělá dobře Vám.
Nenechte se zviklat netrpělivostí Vašeho okolí. Možná bude pro ně překvapivé, že tak „dlouho“ truchlíte. Pravdou je, že půlrok není vůbec dlouhá doba. První rok bývá nejtěžší a je normální mít denně smutné a bolestné chvíle. I když se ta bolest časem zmírňuje. I v druhém roce je běžné tyto chvíle často zažívat. Každý jsme jedinečný a potřebujeme jinak dlouhý čas. Pokud to bude možné, zkuste i toto vysvětlit svým blízkým – že jim to možná připadá nekonečné, ale Vy tento čas potřebujete. Že Vaše duše se musí nejprve dobře rozloučit, aby mohla směřovat do budoucnosti.
Nepíšete nic o tom, jak jinak trávíte dny. Předpokládám, že kromě bolestivých chvil zažíváte i ty, kdy je Vám „normálně“. Že zvládáte běžné věci – jídlo, péči o sebe, zaměstnání (pokud je máte), setkání s dětmi i vnoučaty. Chci Vás v tom podpořit. (Jen pro úplnost dodávám, že pokud byste se k těmto věcem nedokázala přinutit – což nepředpokládám a nic ve Vašem dopise tomu nenasvědčuje — bylo by na čase vyhledat odbornou pomoc – psychoterapeuta nebo psychiatra.)
Možná uvažujete o setkání s dalším člověkem, kterému také zemřel někdo z jeho drahých. Je možné, že někoho takového máte ve svém okolí. Chci Vás povzbudit, abyste se s ním sešla a probrala, jak se na věci díváte a co Vám pomáhá. Někdy ten, kdo zažil něco podobného, lépe porozumí. Pokud je pro Vás dostupná Praha, je možné navštívit klub Podvečer, kde se setkávají lidé, kteří se vyrovnávají se smrtí blízkého. Krom toho Vám může být užitečný i kontakt na linku důvěry ve Vašem okolí – pro chvíle, kdy byste si ráda promluvila s někým chápajícím, a nikdo z těch Vašich by právě nebyl nablízku.
Vážená paní Králová, držím Vám palce, abyste s Vašimi blízkými došli k vzájemnému porozumění a jejich chování aby Vám bylo ku prospěchu. Dále Vám přeji hojnost statečnosti a světlo naděje na cestu, kterou právě procházíte. Kéž dojdete k nové vnitřní rovnováze a zažijete láskyplnou péči od Vašich blízkých. Budu na Vás myslet.
Petra Hálková
Dotaz zodpovídá
