Před deseti lety mi zemřeli rodiče, pak se mi vytratila ze života radost. Nic mě netěší, jako bych se zapomněla radovat. Může to být stářím?
Dobrý den, takřka před 10lety mi zemřeli po době oby rodiře..od té doby jakoby se mi vytratila ze života radost a vůbec kladné pocity.Jsem seniorka,vždycky jsem bývala veselá,plná života.Žiju s manželem 43 let,ale pouze formálně,není to hodný člověk,choval se vždcky odporně ke mně,využíval toho,že jsem katolička a nemohu se rozvést.Pan farář mi řekl,že to přejde,ale...Mám pocit naprostého osamění,děti vystudované stojí na vlastních nohách a nikdy jsem je nazatěžovala vlastními pocity nebo starostmi. Přitom sportuji- jezdím na kole denně,turistika,fotografování...nic mě netěší jako dřív,ani když jsem v partě veselých lidí.Jako bych se zapomněla radovat,možná je to stáří... co si myslíte Vy?
Dobrý den, paní „Paspulko“,
Vážíme si důvěry, se kterou nám svěřujete své nejniternější trápení. Již deset let, od smrti Vašich rodičů, neprožíváte radost a příjemné pocity. Cítíte se vnitřně osamělá, asi taky trochu zbytečná. Jako byste zapomněla, co to je radost. Možná si připadáte okoralá na duši, jakoby bez šťávy. Navzdory tomu, že jste velmi aktivní (sportujete, máte koníčky, setkáváte se s lidmi, jste otevřená novým věcem – dokázala jste přes internet požádat o pomoc – to není samozřejmé!). Vážím si toho, jak o sebe pečujete a jste činorodá.
Vrtá Vám hlavou, čím to je. Vím toho o Vás málo, abych mohla poznat příčinu Vašeho přetrvávajícího smutku. Zkusím zmínit některé pravděpodobné souvislosti: Je možné, že ve Vás zůstala nedořešená nějaká otázka, spojená se smrtí Vašich rodičů. Třeba to je smutek nad jejich ztrátou, třeba přidružené prožitky – např. pocit, že jsem už stará, že „jsem další na řadě“, vědomí, že smrt je skutečná. Lítost, že už nikdy nezažiju to, o čem ve skrytu sním. Ten táhlý smutek může ale souviset i s něčím zcela jiným: zmínila jste se o svém neuspokojivém partnerském životě. (Mimochodem, pokud vím, katolíci se sice nemohou oficiálně rozvést, ale je možná odluka – tedy žít odděleně od partnera. A v případě, že je partner dejme tomu násilný, katolická církev umožňuje zneplatnění manželství. Víc by věděli třeba na biskupství.) Psala jste o prázdném hnízdě doma. O osamělosti – je málo těch, s kterými byste mohla sdílet své prožitky. Možná přehodnocujete smysl Vašeho života, smysl jeho pokračování. Může Vás také děsit blížící se stáří a jeho bezmocnost, neatraktivnost, nedocenění, ubývání sil, závislost…
Uvědomuji si, že najít příčiny Vašeho smutku a hledat cesty ven je nad síly internetové poradny. Velmi Vám doporučuji nezůstat s tím sama, ale zkusit najít průvodce, kterému byste mohla otevřít i niterná zákoutí své duše a ve spolupráci s ním najít další cestu. Někdy nám tuto službu poskytne blízký přítel, někomu pomůže psychoterapeut nebo psychiatr (který může také případně předepsat léky proti smutku). Nebojte se na ně obrátit – máme zkušenost, že ti „zdravější“ z nás najdou odvahu a nechají si pomoci.
Milá paní „Paspulko“, přeji Vám odvahu změnit, co změnil lze, a statečnost v nesení toho, co změnit nelze. A moudrost, abyste to dobře rozeznala. Budu na Vás myslet.
Petra Hálková
Dotaz zodpovídá
