Jsem tři měsíce s partnerem, kterému po deseti letech vztahu zemřela přítelkyně. Utápí se ve výčitkách, nechce se nikomu svěřit ani hledat pomoc. Co s tím?

Jsem tři měsíce s partnerem, kterému loni zemřela po 10 letech vztahu těhotná přítelkyně na rakovinu. (Sám byl asi 11 měsíců, pak jsme spolu postupně začali chodit.) Postupně začíná váhat nad tím jestli nový vztah zvládne, jestli to není brzo a začíná se utápět v sebetýrání a výčitkách vůči mně i jí. Bojí se nového vztahu, bojí se jestli to není moc brzo, že mě má rád jinak než bývalou partnerku, že se nechová vůči mě férově, zrazuje její památku, má výčitky když je se mnou šťastný atd. Za celou tu dobu vše řeší sám a nikdy nevyhledal pomoc žádného odborníka. Odmítá o tom mluvit i s kamarády nebo rodinou. Myslím, že jsem první s kým vůbec aspoň trochu komunikuje na toto téma, a to jen tehdy až to přestane zvládat a začne "pálit mosty" s tím, že upadá do deprese a sebelítosti a chce se rozejít i za cenu toho, že mě má rád, a taky ho to bude trápit, apod. Chápu jeho bolest a nechci ji zlehčovat, ani mu nahrazovat bývalou partnerku, to nejde, nikdy z jeho života úplně nezmizí, byla jeho součástí velkou dobu a já to umím pochopit a respektovat, ale zároveň si myslím, že je nesmysl, aby se sám v sobě uzavřel a "topil se v tom" až nadosmrti.. Ještě mu není ani 40 a zaslouží si nový život a vztah... mám ho ráda natolik že jsem ochotná s ním tím vším projít a uvědomuju si, že to nebude lehké ani pro něj ani pro mne a vyžaduje to čas, trpělivost a notnou dávku síly, porozumění i snahy na obou stranách, ale uvítala bych radu od odborníka co je nejlepší dělat a jak mu pomoci aby mohl jít dál... zatím žije pořád v bytě po bývalé partnerce mezi záplavou zaprášených věcí, fotek, oblečení všude okolo.. navíc ten byt ani není jeho ale rodičů bývalé partnerky, což znamená obavy z toho jak se na případný nový vztah budou dívat oni, z toho mě v tom bytě mít apod... úplně na něm vidím jak je šťastný pokud jsme spolu někde mimo toto prostředí a jak poroztává atd. zároveň taky v jiném prostředí netrpí insomnií... běžně v tom bytě kde s bývalou slečnou žil není schopen spát... nechci jej do ničeho nutit, někoho nahrazovat nebo rozhodovat za něj, ale potřebovala bych radu jak jej citlivě přesvědčit o tom, že si zaslouží být šťastný a začít znovu... že nemá před 40 cenu zahodit život a štěstí a utápět se v bolesti a marných výčitkách až nadosmrti... jak jsem již psala odbornou pomoc a vůbec komunikaci s rodinou nebo přáteli na toto téma striktně odmítá, ale vidím, že sám ztrácí místy nadhled, a je mimo realitu a topí se v nesmyslných myšlenkách a pocitech (sebevýčitky, sebelítost atd.) a pomoc potřebuje... děkuji za rady