Zemřela mi maminka, její konec bych velmi těžký, křičela bolestí a prosila, ať už to skončí. Bolest, kterou teď prožíváme je nepopsatelná.
Dobrý den,
předem mi dovolte poděkovat Vám a celému Vašemu portálu za služby, které poskytujete lidem v těchto těžkých chvílích.V březnu mi - 23 let- zemřela maminka - 49 let. Prohrála těžký boj s rakovinou. Celou dobu jsem na Vašich stránkách hledala pomoc a moc mi to, jako pečujícímu, pomohlo. Mamince byla diagnostikovaná rakovina prsu s metastázemi do mozku a do kostí, což je nejhorší fáze této zákeřné nemoci. Starala jsem se o ní, měla ji doma, když mi jí z nemocnice dali domů s tím,že jí už není pomoci. Maminka zemřela v takovém stavu,že ležela v nemocnici, pouze chroptěla, nemluvila a jen sebou škubala. Po tom všem mám tento obraz neustále před očima. Vidím pořád, jak mě prosila,ať jí pomůžu, v bolestech kříčela,ať už to skončí. Bolest,co teď prožíváme všichni,je nepopsatelná. Od té doby jsem ztratila smysl života - nebaví mě žít, mám sice přítele, který je mi velkou oporou,ale bolest je větší. Dost jsem se změnila, jsem zlá na své okolí,asi tak ventiluji svou bolest. Nenávidím lidi, kteří mají oba rodiče, mají šťastný život, jelikož já jsem to štěstí neměla, otec hodně pil a maminka se pouze v životě trápila. Prosím Vás, změní se někdy ten stav, že už ten maminčin obraz neuvidím? Většinou na mě vše padne nečer, kdy zavřu oči a vidím maminku umírat. Vím,že jí tam je dobře a nic jí nebolí, ale neustále si musím pokládat otázku, proč zrovna ona? Snažím se vžívat do jejích pocitů, kdy věděla, že zemře. Vím,že to není dobré,že si ubližuju pouze sobě a maminka by to tak nechtěla,ale nevím, jak dál. Děkuji moc, Adéla.
Píšete o tom, jak jste pečovala o těžce nemocnou maminku a viděla ji umírat ve velikých bolestech. Ten obraz Vás teď stále provází a Vás už díky této těžké zkušenosti ani nebaví žít.
Dobrý den, Adélo.
Děkuji Vám za odvahu, s níž jste se rozhodla podělit se o své trápení.
Chtěla bych Vás nejprve velmi ocenit za Vaši péči, kterou jste své mamince poskytla. Je zřejmé, že to pro Vás nebylo vůbec lehké, což jste si možná v těch chvílích sama ani neuvědomovala, a o to hůř to na Vás doléhá teď, když už je po všem a Vy se musíte vyrovnat s bolestí, kterou v sobě nesete.
Od smrti Vaší maminky uplynula zatím krátká doba. Chápu, že byste chtěla, aby bolest odezněla rychleji, ale bohužel truchlení je dlouhodobým procesem a nelze ho nijak urychlit. Je dobře, že své pocity vnímáte a necháváte jim volný průchod. Ač se Vám to teď asi tak nezdá, je to hojivé. Kdybyste s nimi bojovala a potlačovala je, vracely by se o to déle.
Vidět trpět člověka, kterého milujeme, je jedna z nejbolestnějších zkušeností, se kterou se člověk velmi těžko vyrovnává. Dovedu si představit, že jste prožívala velikou bezmoc, když jste nemohla maminčino utrpení zmírnit. Nicméně jisté je, že jste zároveň pro maminku udělala nejvíc, co jste mohla – byla jste s ní. Nikdo nevíme, jaký je smysl utrpení a proč někdy život končí v bolestech. Podstatné však je, co můžeme umírajícímu v tomto čase poskytnout – a Vy jste poskytla vše, co bylo ve Vašich silách.
Je přirozené, že takto bolestná zkušenost přináší otázky po smyslu života i po smyslu utrpení. Když se nám a našim blízkým nic příliš zlého neděje, obvykle se neptáme, proč je život plný bolesti. Žijeme ho jak nejlépe umíme, snažíme se hledat štěstí a radost a na možné životní nástrahy, vůči kterým jsme bezmocní, nemyslíme. Je to tak dobře, protože jinak bychom prožili život v úzkosti a strachu. Ve chvíli, kdy prožijeme něco zlého, co nemůžeme nijak zásadně ovlivnit, se nám představa štěstí, jehož jsme sami strůjci, zhroutí. Říkáme pak, že jsme ztratili smysl života, ale ono je to spíš tak, že jsme s ním v těchto chvílích konfrontováni. Je to příležitost ho začít hledat. Je to velká šance ke změně hodnot, způsobu bytí, vztahu k lidem apod. Je to dlouhý proces, na jehož konci ale může být hlubší a plnější prožívání života, větší citlivost k sobě i druhým, a v konečném důsledku i větší radost ze všech darů, které život poskytuje.
A Vy stojíte na začátku. Nezlobte se na sebe za své negativní pocity. Připadá mi naopak velmi oceněníhodné, že si je máte sílu připustit. Zloba vůči lidem, kteří momentálně žijí šťastně, k fázi truchlení, kterou prožíváte, patří. Zkuste se před druhými lidmi neuzavírat. Bylo by moc dobré, kdybyste k nim dokázala být tak otevřená, jako jste ve svém dopise. Věřím, že když se otevřete se všemi svými pocity včetně té veliké bolesti, kterou prožíváte, většina lidí Vás pochopí a bude Vám třeba i mít co nabídnout. Píšete, že máte přítele, který je Vám oporou. To jsem moc ráda. A moc doufám, že těch potenciálních opor máte kolem sebe víc. Mějte odvahu jich využít. Může to vést k prohloubení Vašich vztahů a k oboustrannému obohacování. Jako Vaše maminka nebyla ve svých nejtěžších chvílích sama, ani Vy nebuďte sama. A pokud byste chtěla, můžete využít i pomoc psychologa, se kterým byste mohla mluvit o všech svých pocitech a mít tak někoho, kdo Vám pomůže tímto těžkým obdobím projít.
Přeji Vám, Adélo, hodně sil a hlavně hodně štěstí do Vašeho budoucího života. Ať se Vám všechno dobro, které jste prokázala své mamince, vrátí.
Alexandra Lammelová
Dotaz zodpovídá
