Babička nezná svoji závažnou diagnózu a věří ve své uzdravení. Mám z toho rozpaky, protože se domnívám, že by měla znát pravdu.
Dobrý den, pečujeme v současnosti o naši babičku 75let, která před několika týdny prodělala cévní mozkovou příhodu, kdy při vyšetření ct bylo zjištěno, že má metastázy na plicích a mozku,zde rozsáhlé s velkým otokem mozku a že cmp byla asi způsobena metastázami, na otok mozku bere fortekortin a další léky na srdce, , primární nádor nebyl se stoprocentní jasností nalezen, lékaři se domnívají, že by mohl být v plicích.A dávájí nám čas v řádu týdnů.
Vzali jsme si ji k sobě, ale stala se taková situace, že my jako příbuzní byli informovaní o jejím stavu dříve než babička, neboť následně, když jí lékaři chtěli diagnozu oznámit, nebyli toho schopni, neboť babička je ve stavu euforie,téměř teatrálně se chová, kdy se domnívá, že je v pořádku, je šťastná a spokojená, sice se teď objevují kožní komplikace, chodíme denně na převazy,ale ona je stále přesvědčená ,že je v pořádku.Ani její ošetřující lékař jí daignozu nesdělil,přestože se v první chvíli rozhodl, že by diagnozu vědět měla,ta její euforie a spokojenost mu v tom zabránila.Z nemocnice ji totiž propustili, aniž jí řekli co jí je, v podstatě nám oznámili, ať si to vyřešíme s jejím ošetřujícím lékařem.Ani my nejsme schopni jí to říci, domníváme se, že to zatím není naším úkolem, ale začínáme trpět pocity viny , že my to víme a ona ne.I když se jako její lékař domníváme, že bysme jí tím momentálně více ublížili asi se i bojíme, jak to přijme.Samozřejmě si uvědomujeme, že by to vědět asi měla, ale mívá teď stavy občasné zmatenosti , kdy si náhle neuvědomuje, kde je, kolikátého je a jaký měsíc, které se pak stabilizují a je zase orientovaná.Vlastně si moc nevíme rady , to že ji propustili bez vyřčení daignozy nám všem ztěžuje následné situace, kdy nevíme zda máme říci lékařům , kteří ji teď ošetřují ony kožní komplikace, co jí je.Jsme teď i v jiném městě, než ve kterém žije a v nemocnici na převaze se každý den střídá jiný lékař.
Uvažujeme o jejím přechodu k našemu ošetřujícímu lékaři, který o situaci už ví a vzal by si ji do péče.Nicméně nevíme si rady s tím, jestli má vědět o tom co jí, i když víme že by měla.NA jednu stranu si myslíme, že to, že je veselá a optimistická-tedy spíše neadekvátně euforická, jí pomáhá překonávat potíže , protože si je neuvědomuje, na druhou bysme nechtěli udělat nějakou fatální chybu.Její ošetřující lékař říká,že je připraven jí diagnozu říct ve chvíli, kdy se stav výrazně zhorší a začne mít bolesti. Omlouvám se, pokud je dotaz zmatený a děkuji za odpověď
Ve svém dotazu popisujete situaci s babičkou, která neví, jak těžce je nemocná a v současné době se dokonce nachází ve stavu euforie, protože věří svému uzdravení. Píšete o svých rozpacích a otázkách, které kolem toho máte – na jednu stranu vnímáte její právo na to vědět svou diagnózu, na druhou stranu cítíte, že by jí to v současné chvíli spíše ublížilo.
Dobrý den, paní Marie,
podle toho, co popisujete, mám pocit, že právě tím, jak se babička chová, dává najevo, že kapacitu přijmout takový ortel v současné době nemá, nebo možná spíš nechce mít. To je třeba respektovat. Nemyslím tím, že by ji neměla nikdy nebo že by sama možná někde uvnitř netušila, že situace nebude možná tak růžová, jak se sama snaží dávat najevo.
Většinou je to tak, že nemocný prochází různými fázemi vyrovnávání se s diagnózou zhoubné nemoci – a první z takových fází je postoj, ve kterém člověk takovou možnost vůbec popírá – tj. není to pro něho prostě možné v tu chvíli přijmout.
Jistě zde může hrát roli i nemoc sama — píšete o občasné zmatenosti a dezorientaci – i proto si myslím, že je dobré spolupracovat a radit se o otázce sdělení diagnózy s Vaším lékařem – podle toho, co píšete, přistupuje k babičce velmi citlivě. Myslím, že Váš úmysl převést babičku do péče tohoto lékaře, je správný.
Babička ze své euforie čerpá energii, nebude to jistě trvat pořád. Možná jí tato energie pomáhá plně prožívat tento čas, kdy ještě může a chce věřit naději na vyléčení. Její stav se postupně bude zhoršovat, ona sama bude konfrontována s faktem, že se nemoc neztratila. Možná se sama bude pak ptát, jak je to možné a co jí tedy je. Myslím, že je nejlepší opravdu dohodnout se s lékařem, že jakmile bude možné, aby babička opravdu vnímala a mohla vědomě přijmout zprávu o svém stavu, udělá to on.
Nemějte rozhodně žádné pocity viny – přijde čas, a babička se vše dozví, možná že už tuší, ale nechce si to připustit. Určitě není dobré ji utvrzovat v tom, že je zdravá a všechno zlé již pominulo – můžete dávat najevo opatrnou naději a hlavně radost z toho, že se cítí dobře a sama prožívá v současné době úlevu a spokojenost. To znamená nic nenalhávat, ale zároveň dát babičce čas, aby se k možnosti přijmout zprávu o svém stavu dopracovala. Kdyby se ptala, vždy ji můžete odkázat na lékaře, který jí všechny otázky zodpoví. Můžete dávat najevo, že její stav berete vážně a že ještě není vyhráno. Zároveň je důležité, aby babička vnímala také Vaši kapacitu a připravenost vás samých se s její diagnózou vyrovnat. Někdy právě – a většinou si to vlastně nikdo z rodiny neuvědomuje — dokonce nemocní „chrání“ právě popíráním své blízké – nechtějí je zatěžovat a dávají najevo, že si s nimi nemusí dělat žádné starosti.
Takže Vy můžete přistupovat k babičce s respektem, opatrnou nadějí a připraveností přijmout celou zátěž, která s její diagnózou souvisí.
Držím Vám i Vaší babičce palce a věřím, že s pomocí rodinného lékaře Vaši situaci dobře vyřešíte.
Ilona Peňásová
Dotaz zodpovídá
