Po velmi dlouhé době jsem našla pravého partnera, který mi ale po krátké době zemřel. Nevím, jak se s tím vyrovnat.
Dobrý den,před dvěma týdny mě náhle opustil můj partner,byl to nejlepší chlap,kterého jsem v životě potkala. Poznali jsme se před 14 měsíci a rok jsme spolu bydleli,pokoušeli se o miminko,plánovali svatbu,žili jsme jeden pro druhého. Je mi už 37 a vždycky jsem chtěla rodinu a když jsem konečně po několika nezdařených pokusech potkala toho pravého,tak o něj za krátkou dobu přicházím. Vůbec nevím,jak se s tím můžu vyrovnat.
Píšete o ztrátě partnera – a to je jedna z nejtěžších zkušeností, která člověka v životě může potkat.
Vážená Jano,
taková zkušenost pro každého z nás znamená pocity beznaděje a osamocenosti, jaké jsme si možná dřív vůbec nedokázali přestavit. Možná si nedokážeme ani představit, jak žít dál.
Píšete o Vašich společných plánech, které jste s přítelem měli.
To je další část bolesti, kterou po ztrátě blízkého člověka prožíváme – bolest a touhu po ztracené budoucnosti, kterou jsme si s druhým plánovali, po konkrétní perspektivě života, která byla s druhým člověkem spojena. Zpočátku máme často pocit, jako by ani nemohla být žádná jiná budoucnost.
Je úplně normální, když je člověk zmítán během prožívání žalu různými silnými, někdy i protikladnými emocemi. Snažíme se tím vyrovnat s bolestnou událostí.
Cesta zármutku může být dlouhá a těžká. Vyžaduje sílu, vytrvalost a trpělivost.
Každý prožívá žal jinak. Lišíme se v tom, zda dáváme průchod emocím, přijímáme blízkost druhých lidí, kteří nám chtějí pomoci, zda chceme o své ztrátě mluvit.
Samozřejmě každý má právo na svou cestu a své prožívání. Obecně se přesto dá říct, že když přijmeme pomoc druhých lidí, nese se nám většinou žal přece jen o něco lépe.
Člověk potřebuje i to, aby sám k sobě byl vlídný, bral na sebe ohled – ve smyslu svých sil a možností. Žal je totiž vyčerpávající a člověk proto potřebuje čas na oddech, nabírání nové energie – v čemkoli, co je pro každého z nás jejím zdrojem. Neměli bychom po sobě chtít víc, než jsme schopni dát. Můžeme však přijímat to, co nám jde – pomoc druhých, péči o tělo, jakékoli možné rozptýlení, spánek, co nejpravidelnější denní režim. Většinou jde člověku žít jen den po dni – to je zcela normální. Může si však uvědomovat, že to není navždy, že se to změní, že člověk prostě někde uvnitř má kapacitu na to vyrovnat se i s takovou hrozivou, až nesnesitelnou ztrátou.
Přes všechen smutek a beznaděj člověk může cítit i vděčnost za to, že druhý byl přítomen v jeho životě a co všechno mu dal. Všechna zkušenost a prožitky Vám zůstávají. Ztráta neznamená, že je jednou nebudete schopna prožívat zase – i když si to zřejmě vůbec zatím nedovede představit.
Dovolím si Vám doporučit, abyste nebyla se ztrátou sama – možná by bylo namístě na nějaký čas přijmout i odbornou pomoc – psychologa nebo např. v krizovém centru. V Praze jsou k dispozici krizová centra Riaps a Centrum krizové intervence. Jsou to zařízení, která slouží lidem, kteří se ocitli v nějaké mimořádně náročné situaci, která přináší do jejich života zlom. Nic není jako dřív, vše, co platilo, už neplatí, člověk si neumí přestavit, jak žít dál. Pracovníci krizové intervence jsou zkušení průvodci takovým obdobím, umějí sdílet s druhými silné emoce a hledat pevné body v životě druhého, o které se bude moci opřít.
Jsou s ním tak dlouho, jak člověk potřebuje.
Vážená Jano, moc na Vás myslím, držím Vám palce v bolestné fázi životní cesty. I když si to teď možná neumíte představit, a přestože jistě nezapomenete na to, co teď prožíváte, přijdou zase jiné části cesty, jiné prožitky, naděje i radost.
Ilona Peňásová
Dotaz zodpovídá
