Kdy mám vzít mámu na hřbitov, kde je pochovaný táta?
pred šiestimi týždňami mi zomrel môj tato. Zomrel po päť týždňovom pobyte v nemocnici, zrazu ochorel. Mal 80 rokov. Pohreb bol v krematóriu. Deň pred pohrebom, v deň pohrebu a jeden deň po sme si mysleli, že sa zbláznila, alebo dostala mozgovú príhodu, tak ťažko rozprávala, a nevládala chodiť. Ale potom sa zase vrátilo všetko do normálu, pozerá telku, dokonca sa na vtipných scénach smeje. Tata spomína veľmi často, staré príbehy, čo robil a povedal vtedy a vtedy. Tato robil domáce likéry, každý večer si s nimi pripíjame na nášho tata, a mama povie, že nech mu je zem ľahká, a zakýva smerom ku zapálenej sviečke. Ja tiež tata pred ňou spomínam, mama reaguje úplne normálne. 21.10 sme na cintoríne ukladali urnu, mamu sme tam po porade celej rodiny nezobrali, vzhľadom k tomu, ako sa chovala v dňoch pohrebu. Teraz si hovorím, že chvalabohu, lebo ja som sa tam zrútila, bolo to horšie ako pohreb. A teraz, prečo vám píšem: Rodičia boli manželmi 50 rokov. Otec bol stále trochu panovačný, na staré kolená trochu mrzutý, ale ináč láskavý a obetavý. Mamu v podstate stále komandoval, ale v dobrom, a ona to prijímala. Od pohrebu sa mama ani raz neopýtala, že kde je tato pochovaný, alebo také niečo. Akoby sa v krematóriu pre ňu všetko skončilo. Tak teraz neviem, že kedy ju mám zobrať na tatov hrob. Mnohí mi radia, že až neskôr, alebo až keď sa začne pýtať. Opakujem, rodičia žili v harmonickom manželstve, bývali spolu s bratom. Ja som ich navštevovavala minimálne raz do týždňa, bývam pár ulíc ďalej. Teraz býva mama u mňa. Ja som slobodná, mám iba malého psíka, a mame stále robím program, stále niekam chodíme, hned po pohrebe sme boli na týžden v Tatrách. Mama chodila za tatom aj do nemocnice, dokonca aj na ARO kde bol popripájaný na samé hadičky. Hovoria mi, že dostala nejaký blok. Ďakujem za odpoveď.
Znepokojuje Vás chování Vaší maminky, která Vám v době pohřbu připadala, jako by se zbláznila, ale od té doby působí smířeně a svého manžela pravděpodobně přesunula pouze do vzpomínek — ani nechce vědět, kde je pochovaný. Vnímáte, že to tak není v pořádku, a zabýváte se otázkou, kdy maminku vzít na hřbitov. Také zmiňujete, že pro Vás samotnou bylo uložení urny těžší než samotný pohřeb.
Dobrý den,
od úmrtí Vašeho otce uplynulo teprve 6 týdnů — to je hodně krátká doba, zejména ve srovnání s padesáti roky, kolik žili Vaši rodiče spolu. Vaše maminka má teprve před sebou velmi náročný úkol — oddělit svoje “já” od tak dlouho sdíleného “my” a najít své nové místo ve světě. Ještě před tím, než se jí toto podaří, bude muset najít nový vztah ke svému manželovi, coby již zemřelému, a nový způsob, jak s ním být. Možná na hřbitově, možná doma u svíčky. Ale úplně nejdřív je třeba, aby dovolila průchod všem emocím, které ztráta blízkého člověka vyvolává.
A možná právě v tom nastal problém. Možná její emoce byly tak silné, že jste se jich všichni, včetně maminky, zalekli. Možná vás nechtěla víc děsit, znepokojovat, možná i sama sebe s takovou bolestí nedokázala přijmout, a tak si zakázala smutek prožívat. Jako by chtěla přeskočit všechny ty bolestné, ale nutné etapy smiřování se se ztrátou, a místo toho se s ní vyrovnat rychle. Asi se jí i daří budit zdání, že se jí to povedlo, a nejspíš si to i sama myslí. Vy ale správně tušíte, že takhle smíření nevypadá. Správně Vás maminčin nezájem o otcův hrob znepokojuje.
Přemýšlím ještě nad tím, jak to asi s truchlením máte Vy. Jestli si dovolíte být smutná, prožít bolest a možná ještě spoustu dalších emocí, které ztráta blízkého člověka přináší. Čím to, že uložení urny pro Vás bylo emočně náročnější, než pohřeb? Napadá mne, že možná starost o maminku při pohřbu Vám nedovolila být dobře v kontaktu sama se sebou. To se samozřejmě stává.
Pohřeb má spíš společenskou funkci, je důležitým rituálem společného rozloučení, ale ty nejniternější emoce si většinou potom odžívá hlavně každý sám.
Dovolíte si je odžít? A můžete nějak pomoct mamince, aby si to dovolila i ona?
Lidé Vám prý říkají, abyste maminku vzala na hřbitov teprve, až se sama začne ptát. Mne ale napadá, že byste jí mohla říct o tom, jaké nejistoty prožíváte. A třeba že byste ráda šla tátovi na hrob společně s ní. Že to možná bude zpočátku bolestné, ale časem hojivé a že si v tom můžete být vzájemnou oporou. Můžete to zkusit společně naplánovat — co na hrob vezmete, jak dlouho tam budete a co budete dělat potom. Zmínila jste, že rodiče žili s Vaším bratrem. Napadá mne, jestli i on by se dal do toho zapojit — jestli i s ním můžete mluvit o tom, jak pomoct mamince, ale i o sobě samým, společně vzpomínat na tátu, společně chodit na hrob a sdílet své prožívání.
Přeji Vám i Vaší mamince, abyste si dokázaly dát potřebný čas na vyrovnávání se s tátovou ztrátou a abyste našly nové cesty k sobě navzájem.
Saša Lammelová
Dotaz zodpovídá
