Lékař neinformoval babičku o její onkologické diagnóze, mám strach, že až se babička dozví pravdu ztratí v lékaře důvěru a nebude věřit dobré prognóze.
Dobrý den,
asi před dvěma měsíci měla již babička bolesti, pro které vyhledala lékaře. Bála se moc, že jde o rakovinu, neboť ji má v přímém příbuzenstvu. Lékař ji neustále ujišťoval, že rakovina to rozhodně není, říkal že neví, co jí je, ale že rakovina to rozhodně není, že se nemusí bát. Ona mu plně věřila. Objednal ji ještě na další vyšetření. Vůbec si zpětně říkám, že se divím, že na ta vyšetření šla, i když podle lékaře se o nic vážného nejednalo. Neumím si ani domyslet, co svým jednáním mohl lékař způsobit - babička na ta vyšetření nemusela jít, protože byla lékařem ujištěna, že se jedná o drobnost - kdyby na ta vyšetření nešla, pravděpodobně by zemřela.
Po provedeném vyšetření, které bylo uděláno asi za měsíc a půl po první návštěvě lékaře, ji lékař objednal hned na druhý týden k operaci. Den, co ji operovali, tak volali dědovi a telefonicky mu řekli, že se jedná o rakovinu. S největší pravděpodobností diagnozu věděli skoro od prvního vyšetření, ale babičku ujišťovali, že jde v podstatě o banalitu, asi kvůli její psychické pohodě. Diagnozu oznámili dědovi telefonicky, čímž způsobili celé rodině šok. Obdrželi jsme informaci, že se jedná o rakovinu. Najednou tato opačná informace po několika týdenním uklidňování, že se o rakovinu na 100% nejedná. Navíc jsme k tomu nedostali žádné dopolňující informace ohledně rozsahu postižení a prognoze. Samotný pojem rakovina může mít různý rozměr a prognozu. Nyní již máme informace a babička nebude absolvovat ani radioterapii ani chemoterapii, její stav je dobrý. Ona je psychicky na tom velmi dobře, optimistická. Jediný problém je ten, že neví, že se jednalo o rakovinu. V nemocnici se samozřejmě ptá, čím to bylo způsobeno, lékaři jí na to odpovídají, že nevědí. Ví to jenom rodina, ona ne. Lékař dědovi říkal, že bychom jí to měli říct. Přečetla jsem si desatero sdělování diagnozy a cítím, že lékař asi udělal velkou chybu jak s babičkou komunikoval. On jí tu diagnozu říci nechce, chce abychom to udělali my, já si myslím, že by jí to měl říci on a my bychom byli u toho a podpořili ji psychicky. Bojím se však jednoho a nevím, jak s tím pracovat. Neumím si představit, že mě dva měsíce lékař ubezpečuje, že se o rakovinu nejedná, a pak se od něj dozvím, že mi lhal. Člověk mu pak nemůže nic věřit. Já osobně se bojím, že babička mu teď nebude důvěřovat, když ji předá informaci, že má rakovinu s výbornou prognozou. Bude si klást otázku, proč jí celou dobu lhal. A to i přesto, že její prognoza je výborná, bojím se, že babička nebude v tento dobrý konec věřit. Když jí lhal dva měsíce, tak jí může lhát i teď. Bude podle mne moci vyvozovat ze sdělení této diagnozy ty nejčernější scénáře - proto, že lékař jí nechce tu špatnou prognozu sdělit. Myslím, že by se jí lékař měl omluvit a vysvětlit jí, proč jí tu informaci zatajoval. Ale bude mu teď věřit. Prosím poraďte, jak jí diagnozu sdělit, tak aby ji přilala pozitivně, protože pozitivní je, ale to dlouhé lhaní... I když jsem si přečetla desatero sdělování diagnozy, nevím teď co s tím. Podle mě udělal lékař velkou chybu.
Moc děkuji
Píšete o své babičce, která zřejmě neví, že byla operována na rakovinu. Zlobíte se na lékaře, který ji neinformoval tak, jak podle Vás měl. A nejvíc si zřejmě děláte starosti s tím, že až se babička dozví, co způsobovalo její bolesti a na co byla operována, ztratí v lékaře důvěru a nebude ani věřit dobré prognóze.
Vážená paní Simono,
není jasné – a zdá se, že z toho vyplývají i další otázky – proč lékař babičce diagnózu neřekl. Vy si myslíte, že ji pravděpodobně od počátku věděl - ale je patrně možné i to, že s rakovinou ani on nepočítal..
Vyčítáte lékaři, že babičce lhal – možná byste s ním o tom mohli mluvit a přímo se ho zeptat, z jakých důvodů babičce neřekl to, co měl.
Měl strach z babiččiny reakce? Nebo se obával, že ji ta zpráva zbytečně rozruší a mohla by jí uškodit? Zřejmě byste mohli spolu s ním a možná dalšími příbuznými situaci konzultovat a společně hledat pravdivý, ale i šetrný způsob, jak babičku s její nemocí seznámit.
Napadla mě i otázka, zda babička opravdu vůbec netuší, o co šlo. Často se totiž ukazuje, že nemocní chtějí chránit své příbuzné (a naopak), a proto si navzájem nechtějí říct pravdu – podle toho, co píšete, jste si sice jistá, že babička nic neví, ale přece jen mě napadla i tato možnost.
Zdá se mi, že podstatné je rozumět tomu, proč lékař postupoval tak, jak postupoval – a tuto informaci lze babičce předat i s informací o nemoci a její dobré prognóze. Máte k dispozici desatero o sdělování diagnózy – o tom můžete s lékařem také mluvit a ptát se ho na důvod jeho postupu.
Vnímám a chápu Vaši úzkost z představy, jak babička zareaguje. Určitě by bylo pro Vás lepší, kdybyste celou situaci nebrala jen na sebe a mohla se opřít i o ostatní blízké v rodině. Podstatný je fakt, že babička je mimo nebezpečí, nemusí podstoupit žádnou nepříjemnou léčbu a její prognóza je dobrá – a to je východisko, o které se můžete opřít i při hovoru s babičkou.
Nejsou to jen obsahové informace, ale i způsob, jakým je předáváme, co ovlivňuje jejich přijetí. Čím menší úzkost bude i z Vaší strany, a naopak čím více přibude stability a i důvěry v babiččinu schopnost zpracovat takovou informaci, tím se v tom můžete všichni cítit pevněji. Babičku také dobře znáte – jistě lépe než lékař, víte, co všechno zažila a čím prošla, co je pro ni podstatné – to všechno jsou podpory na Vaší straně.
Sdělování diagnózy je opravdu často křehké místo ve zdravotnické péči. Není to skutečně nic jednoduchého najít dobrý, klidný, ale i pravdivý způsob, jak postupovat. Je dobře, že se o takové téma zajímáte a vnímáte jeho důležitost. Myslím, že bude správné, když ho budete konzultovat s babiččiným lékařem – mimo jiné i proto, aby možná lépe vnímal důležitost své role, stability, ale i ohleduplnosti právě v tomto citlivém okamžiku.
Držím vám palce a přeji Vám, ať situace pro Vás i babičku dopadne co nejlépe.
Ilona Peňásová
Dotaz zodpovídá
