Můj skoro pětiletý syn po delší době od úmrtí začal truchlit po své dědečkovi, je to normální, mám s ním navštívit psycholožku?
Dobrý den,
není to poprvé co se na Vaše stránky obracím s nadějí pomoci. Poprvé to bylo letos v březnu, kdy mi umíral tatínek na rozsáhlou rakovinu střev a bohužel po 4 měsících jí dle prognózy lékařů podlehl. Nechci psát o tom jak moc mi chybí a co vše jsem mu nestihla říct, ale spíše prosím o radu nebo spíše vysvětlení co se děje s mým synem. Mám synka 4,5 let a bohužel se mu nevyvedl start do život, protože ho jeho tatínek opustil když už byl v bříšku. S mým taťkou to byla nerozlučná dvojka .... prostě kámoši na život a na smrt .... Syn dědu viděl jen do doby co to bylo přijatelné pro tak malého kluka. Když mu děda umřel a za dva dny mu umřela i prababička, kterou taky miloval, tak jsme mu tyto skutečnosti velice opatrně po poradě s psychologem řekli. Syn se zdál hrozně statečný a dělal, jako by se tato situace nestala. Nevím jestli ví, že se blíží vánoce, ale teď po půl roce přišla teprve reakce na ztrátu tak milovené osoby jako byl děda. Dnes dokonce mi bylo ve školce sděleno, že se syn začal projevovat agresivně .... což nikdy nedělal. Včera mi dokonce řekl, že by si přál, aby ho děda obejmul. Nevím jak se mám chovat .... strašně se snažím, skrývám svojí bolest .... Nevím jestli bych sním neměla navštívit psycholožku .... je normální taková reakce dětí za tak dlouhou dobu po úmrtí .... Poradíte mi prosím. Moc děkuji a přeji krásné prožití Vánočních svátků i když u nás budou hodně moc smutné ....
Píšete o svém smutku a truchlení po zemřelém tatínkovi, ale hlavně o starostech o malého syna, kterého se smrt jeho dědečka bolestně dotkla a zjevně je to pro něho příliš náročné a bolestivé téma, než aby je mohl zvládnout dobře sám.
Vážená paní Petro,
žal je pochopitelná reakce na ztrátu blízkého člověka a často se projevuje i ve střídajících se náladách – a to nejen v beznaději, lítosti, strachu, zoufalství, bolesti, pocitu prázdnoty, ale i třeba právě v hněvu, zlosti a projevech agrese. Často se i protikladné pocity rychle střídají a člověk se může chovat nesrozumitelně pro své okolí.
Jistě je užitečné, aby ve školce učitelky věděly, s čím chování Vašeho syna zřejmě souvisí. Člověk pak má větší kapacitu na to přijmout nepříjemné projevy, když rozumí jejich smyslu a souvislostem.
Další otázka je, co by Váš syn zřejmě potřeboval – děti si s takovou situací neporadí samy, potřebují podporu a přítomnost někoho blízkého, kdo je vlastně ujišťuje, že spolu situaci zvládnou. Dítě potřebuje nějak po svém rozumět tomu, co se stalo, a mít nablízku osobu, která mu může odpovídat na jeho otázky anebo s ním sdílet smutek a konejšit ho.
Jistě je pro Vás těžké podporovat svého syna, a zároveň prožívat sama svůj žal. Možná nemusíte tolik skrývat své pocity, ale mluvit se synem o tom, že truchlit je normální a také, že taková doba smutku zase přejde. Děti potřebují také důvěřovat tomu, že svět bude zase nějak jinak v pořádku – a hlavně že „jejich“ dospělí situaci postupně zvládnou. Nemluvit o těžkých tématech nebývá zrovna nejlepší řešení.
Pokud sama nevíte, jak na to, jistě můžete napřed navštívit sama psychologa nebo psychoterapeuta – ostatně píšete o své zkušenosti, kdy jste se byli poradit, jak mluvit se synem o dědečkově nemoci. A pokud bude potřeba, můžete k psychologovi zajít i se synem. Napřed mi ale připadá, že podporu potřebujete Vy k tomu, abyste se synem v takové bolestivé, ale zároveň přirozené situaci mohla víc být.
Napadá mě, že Cesta domů také vydala drobnou knížku pro děti a jejich rodiče „Když dinosaurům někdo umře“ - právě o tématu umírání tak, aby mu děti mohly rozumět. Možná že byste společně s Vaším synkem v ní mohli najít inspiraci i řešení.
Milá paní Petro, moc na vás myslím a držím palce.
Ilona Peňásová
Dotaz zodpovídá
